Tak je tu konec roku. Nezbývá proto než poslat PF. Každý posílá fotky nebo rýmovanky. Jedno je většinou kýčovitější než druhé. Loni jsem měl fotku s Napoleonem, ale letos se taková dobrá nenaskytla. Proto přichází na řadu rýmovačka! Opustím ale klišé, kašlu vám na bonton a na falešný pozitivismus! PF všem!:)
Nový Sandman je tak trochu o Dorotce, trochu o Alence, ale i o Bastienovi z Nekonečného příběhu a dokonce i trochu o Aslanovi, který se obětoval. Hra o tebe totiž kráčí neomylně po stopách velkých dětských příběhů anglosaské literatury, po stopách moderní mytologie, kterou ale nahlíží přímo po GAIMANOVSKU!
Stávková pohotovost v Národním divadle. A kdo by to byl řekl takhle před Silvestrem? A kdo by řekl, že to budou činoherci (ten by se moc nemýlil), a kdo by řekl, že dva dny před zahájením výběrového řízení? To je na celé události asi to nejpikantnější a je jen pár možných důvody, proč to tak je.
Ještě vám dlužím povídání o tom, jak strávila Vánoce Čičméra. O tom, že to byly první, a tudíž jedinečné Vánoce, není pochyb. Byly by takové, i kdyby na ni nepřišlo její zcela první mrouskání, se kterým si nevěděla rady ani ona, ani moji spolubydlící, které poněkud vykolejená kočka také vykolejila.
Slíbil jsem nějaký vinný report, ale ono to bude těžší, než jsem si myslel, protože ač jsem strýce navštívil a vzorky ochutnal, nemám moc informací. A to právě proto, že jsem těch vzorků ochutnal docela dost a v rychlém sledu. Strýček mne nešetřil a tak jsem měl velmi šťastné i veselé svátky.
Tak hlásím, že jsem se vrátil z Moravy a tedy mám po svátcích. Je to lepší než mít před svátky, protože ten blbinec už mi lezl na kebuli. Přemýšlel jsem o nějakém konkrétním šťouchu do toho, co nabídly na Vánoce naše televize, ale bylo by to asi zbytečné plýtvání časem. Je to pořád stejné.
Tak doufám, že jste to přežili, já asi taky, jak se zdá, ale venku pořád není zima. Dnes mě čeká návštěva u strýčka vinaře, tak snad budou nové informace o skvělém ročníku 2006, určitě dám vědět. A moc se nepřejídejte!
Dneska je Štědrý den, tak vás asi nebudu nijak otravovat, každý by měl mít klid. A to je to, co vám přeju především. Když je ten, tak to znamená, že všechny ostatní věci, které se obvykle přejí, už stejně máte. Klid a mír. Aby nikdo neotravoval, netelefonoval nikdo nepříjemný, nesrazili jste se s blbcem...
Titulek zní děsivě, ale nejde o nic jiného, než že na druhé premiéře opery Camilla Saint-Saënse bylo snad celé divadlo nachcípané a chrchlalo nepřeslechnutelně do hudby. Ale jinak si nebylo skoro nač stěžovat, ba naopak, opera byla provedena velmi dobře jak pěvecky, tak po stránce scénografické.
Takže Ohnisko, Šanda a Wernisch, které už nebavilo být těmi, kým jsou spolu vydali básnickou sbírku Býkárna a včera večer ji pokřtili v literární kavárně v Řetězové ulici v Praze. Byla to veselá událost (podobně jako celá sbírka) a já vám vylíčím, jaké to bylo. Krom toho, že to bylo super, to stojí zaznamenání!
Dnešek jsem měl naplánovaný jako klidný a pracovní. Kvůli pitomému nápadu se proměnil v noční můru před Vánoci. Tak vytočený jako dnes jsem nebyl snad roky. Byl jsem i agresivní a sprostý! Nakonec mi náladu spravil jakž takž koncert sboru Pedagogické fakulty UK, na který jsem se rozhodl jít i přes naštvanost.
Přemýšlel jsem, co je na tom Kulhánkovi. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Je to samý pubertální vtip, místy až dětská naivita probleskující mezi cákanci mozku a krve, machistické sexuální narážky a vtípky a naprostá duševní nevyzrálost. A nakonec jsem na to přišel. Je to tak dobré právě kvůli/díky vyjmenovaným vlastnostem.
Bylo na čase zase jednou vydělat nějaké peníze, tak jsem vyrazil na křest knihy Anděl s ďáblem v těle aneb Velká dámská koalice. Akce se pochopitelně účastnily i celer briti, takže jsem některé z nich i vyfotil. Foťák jsem nechal v práci, takže vám bude muset stačit můj bezkonkurenční slovní průjem!
Tak jsem se dozvěděl, že jsem osobností roku. Cože, řeknete si? No nebojte se, vy jste také osobností roku. A vaše sousedka taky. Dokonce i váš syn je osobností roku, možná ještě víc než vy, protože kouká na internetu na video. Protože kdo více mění tvář internetu než já, vy či oni? Jsme přece rychlejší než profíci!
Takže jsme byli na výstavě. O tom jsem psal už včera, že půjdeme. Dnes se můžete dozvědět o tom, jak působí taková kočičí výstava na nováčka zevnitř a jak naprostá suverénka Chiméra zjihla a bála se, že ji tam chci nechat. Ale udělala mi radost, nejenže přežila víceméně důstojně, ale vyhrála i medaili.
Tak jsem „oslavil“ narozeniny prací a bolestí hlavy, ale nedá mi to, musím vás pozvat na dnešní (sobotní) výstavu koček, na které se poprvé zrakům odborné poroty představí moje kočka Chiméra. Jen doufám, že o ní neřeknou, že je ošklivá a nevyhovující. Mně by to nevadilo, ale jí by se to dotklo...
Čas od času prostě musí dojít na každého a den blbec se vám nevyhne. Ano, já jsem si svůj vybral ve čtvrtek 14. prosince. Začalo to hned ráno a táhlo se to až do pozdních večerních hodin. Možná že se mi pomátly vnitřní hodinky a myslely si, že je třináctého. Kdo ví. Rozhodně je co vyprávět.
Mám dojem, že čtvrteční koutek poezie jsme ještě neměli, tak si ho uděláme. Báseň je čerstvá, vlastně poslední, co jsem zatím asi napsal. Dva verše z ní mi začaly znít v hlavě, když jsem něco psal, a vůbec jsem netušil, co znamenají. Byl to začátek básně. Kdo by to byl řekl. Vznikla během tří minut a už jsem na ní nic neměnil...
Nechápu, jak je to možné, ale zdá se, že o Hellblazerovi jsem na blogu ještě nepsal. A to už vyšla druhá kniha, která alespoň mně přišla daleko lepší než ta první. A že nejsem nějakej hejsek, který zná Johna Constantina až od doby, kdy z blonďatého mága a vymítače udělali sladkého bruneta v podání Keanu Reevese!
Byl jsem dnes hrát k aramejskému otčenáši. Akci pořádala Lída Chrášťanská v jedné tělocvičně hned u Vyšehradu a já se docela těšil. Šumař ve své prapodstatě, s houslemi v kruhu lidí a navíc text, který má co říci a dát i po tolika tisících letech. Spirituálno? Tak trochu, ale ne zas tak moc, nebojte se.
Slavná hrdinka knih Astrid Lindgrenové už nemá tatínka černošským králem. Tatínek je teď už pouze králem jižního ostrova. Politická korektnost. Sousloví, které v Česku domácní v poslední době docela rychle, ale stále ještě nenabývá takových obludných rozměrů jako v Americe a dalších zemích, které jsou proti té naší o dost „dál“.
Začátek prosince znamená už léta pro několik stovek lidí návštěvu Brna. Dobře. Na začátku prosince jezdí do Brna desetitisíce lidí, ale jen pár stovek z nich jezdí na Fénixcon (před lety to byl Dracon). Scifisti z obou republik a sem tam i pár cizinců se sjedou, aby si popřáli klidné svátky a hezký nový rok.
Dnes jsem pracovně brouzdal po internetu a najednou mi padlo do oka, co všechno mají někteří lidé za svými zavináči. Už jen slovo zavináč je bezva. O tom, že má spousty jmen od opičího ocasu přes ocásek kočičí přes malého šneka až ke skořicovému koláči u Finů, už bylo napsáno dost, ale vezměte si, co všechno se za zavináčem povaluje!
Kyle Baker vymyslel šílenou komiksovou grotesku se spoustou honiček, zvratů a převratů, kterou v roce 2000 vydalo na ne úplně standardní komiksy specializované Vertigo a od nich ještě před letošním Silvestrem přeložila a znovu vydala Crew. Před Silvestrem a před půlnocí, protože O půlnoci zemřu!
Vlezu si včera takhle do antikvariátu a ptám se, jestli nemají něco nového v poezii. Prý snad něco jo. Dokonce snad vod toho, jak je ve Francii. Ne že by pan antikvář neznal Kunderovo jméno, ale nemůže mu na něj přijít po jeho nevydávání u nás. Zbystřil jsem. A co že to tedy máte? Monology. I zaradoval jsem se.
Tak si takhle jdu na Mikuláše na pizzu a najednou stojím na náměstí se zhruba půl litrem Absolut vodky a vyhlížím čerta s andělem. Tohle je malý mikulášský postík o tom, co se dá stihnout za zhruba dvě hodinky na pražském Smíchově. Takový dárek, že vás neodnesl čert a čtete to tu.:)
Kočičí a komiksový týden pokračuje. Zkrátka a dobře vyšel jubilejní dvacátý Garfield a já nemohu než o něm napsat. Je to sice dvacátá kniha a Garfielda všichni léta známe (mnozí z nás k němu s obdivem vzhlížejí), jenže jak mám jednu podobně barevnou doma, začínám mít stále více pocit, že tady něco není v pořádku...
Marjane Satrapiová se narodila v Íránu, a i když nyní žije ve Francii, prožila během svého dětství islámskou revoluci i válku se Saddámovým iráckým režimem. Navíc jí v té době bylo už tolik, aby si vše pamatovala a mohla o tom napsat autobiografickou knihu. Ba co víc, rozhodla se, že ji nakreslí.
Určitě jste si všimli toho, že Sumář má jinou grafiku. Celou zimní, s umným obrázkem a v barvách ladících spolu navzájem tak, aby neurazily ani náročné oko čtenářů hledajících na internetu nejen zábavu, ale i poučení. Pokud vás zajímá, kdo že je onen šikovný umělec, jenž vyvedl celé svěží dílko, čtěte dál.
Jitka Natasha Srbová slavila s Janou Nikitou Kobesovou alias Kokoskou narozeniny. Řeknete si, co je nám do toho? Náhodou docela dost, protože Jitka je šéfredaktorkou almanachu Wagon a Jana je jeho přispěvatelkou. Šumař zkrátka a dobře nemůže jinak, než Jitce pogratulovat k jejím druhým kulatým a Janě snad ještě k menšinám...
O tom, jak jsem instaloval velice složitě a zajímavě závěsy a záclony už jsem tu psal. O tom, že žiju s jednou kočičí vznešeností jménem Chiméra (jen tak, když jsme spolu sami, říkám jí Čičméra), jsem psal taky. Tak teď ještě zbývá napsat o tom, jak se snáší záclony a Chiméra dohromady. I když... Na to musíte přijít sami.
Další příběh Alana Moora se opět vrací do okrsku TOP 10 ve městě Neopolis. Návrat je to dvojitý, protože nás v příběhu přivádí do roku 1949, kdy se město teprve staví a celá Amerika se vzpamatovává z konce druhé světové války. A nevzpamatovává se z ní jen Amerika, ale i její superhrdinové, kteří v ní bojovali.