Před nedlouhou dobou jsem si stěžoval na Nortona a na to, že mi děla svinčík v počítači. Našel jsem spoustu rad, jak jej z počítače odstranit, aby dál nesvinil. Všechny rady byly velmi podrobné. Všechny rady byly velmi zbytečné. Tu potvoru dostat pryč nešlo, vždycky tam byly další soubory. Nasadil jsem tedy násilí.
Ještě se musím vrátit k neděli, protože jsem se rozhodl vyrazit za trochou bohapustého násilí, které přece nikdy nikomu neuškodilo. Poprvé v životě jsem vyrazil do věci zvané Laser Game a poprvé v životě běhal jako pokusná myš v podivném bludišti a nechal po sobě střílet. Jsem jediný, kdo to odnesl reálným zraněním.:)
Kdybych chtěl použít kontrafibularátorní dikci Černé zmije, volal bych: Návrat vražedných slovníků! Slovník 2! I v knize doktora Johnssona totiž princ regent Jiří zatrhával nespisovná slova, protože hned v prvním anglickém slovníku pochopil, k čemu se budou vždy užívat. Pochopilo to i nakladatelství Maxdorf.
Poezie se špatné prodává. To je známá věc. I z toho důvodu jsou mi neznámé důvody, proč se někteří nakladatelé snaží pohřbít svou knihu sami. O smůle nevinných autorů už ani nemluvím. Narážím na snad nejlepší novinku roku 2006 od Martina Švandy a nejapnou předmluvu J. Štolby.
Pro lepší představu, jaká je Dívka s papírovým mečem uvádí Šumařův sumář se svolením autora několik ukázek, které snad pomohou nalákat čtenáře, kteří o Martinu Švandovi nikdy neslyšeli. Též doufám v to, že potěší ty z mých čtenářů, kteří již sice autora znají, ale ještě se nedostali k jeho nové knize.
Mám pro vás na sobotu zajímavý tip nejen na sobotu. Pokud máte rádi čaj, a nemyslím takové ty pytlíčky a ovocné hrůzy ani jen tak obyčejné bylinky, máte příležitost ochutnat teď v Praze naprosté unikáty a světovou špičku, z níž u nás v republice některé vzorky zcela jistě ještě nikdy nebyly. A celkem za hubičku.
Dnes jsem prošel městem napříč a zažil pár zaznamenání hodných chvilek, o které se s vámi pokusím podělit. Dnes nečekejte nějaký souvislý příběh. Ano, chci tím říci, že by se to po dlouhé době zase jednou mohlo dát číst. Nějaký ten sníh, rozbitá kolena, cider a Krakatit. Jako zlatý hřeb vystoupí Michal David.
Tak dnes jen krátce o kalamitě a o všem, co ji neustálo. Ano, narážím na jedno z nejkratších působení nějakého ministra kultury v dějinách – tedy na odstoupení režisérky Heleny Třeštíkové, která jím „vyhrožovala“ již minulý týden. Právě proto zůstane jednou z nejoblíbenějších ministryní kultury vůbec.
Navštívil jsem zase jednou veřejnou schůzi Klubu Julese Verna a zase jsem jednou udělal dobře. Slovo držel po celou dobu starý scifista a bývalý velvyslanec České republiky pro několik afrických zemí se sídlem v Zimbabwe. To, co jsem se tam všechno dozvěděl, je nereprodukovatelné, ale aspoň neškodné věci...
Nesnáším vopičky a vopičárny ohledně počítačů. Mám ho od toho, abych na něm brouzdal na internetu a psal jako na psacím stroji. Když už chci něco dělat s fotkami, je to učiněné unikum a nedělám to často. Proč se tedy musím pouštět do ohavné technomancie, když mě ta ošklivá věc začne zlobit? Co jsem udělal? Komu?
Mocná je technika i její pokrok. Možná málokdo z vás ví, že jsem prodával asi rok v hudebninách. Tenkrát, před dvěma lety, zrovna začaly stát clavinovy mechaniky za něco a lidé je začali hromadně nakupovat místo klavírů. Docela jsem zíral, jak se posunuly ceny i kvalita, když jsem se stavil v obchodě.
Obyčejnou gumičku! Chiméra našla úplně obyčejnou gumičku! Jednou packou ji přišlapuje na zem, zatímco druhou ji zvedá. Jak nepochopitelný může být pro kočku princip pružnosti a natahování! Jak stále znovu ji překvapuje, že už už ji má a najednou se, v nezměněné podobě, válí kousek vedle! Ta opovážlivost!
Tak máme vládu, ale říkám si, že je celkem škoda, že to nefouklo trochu víc a neodneslo to ty šašky někam pryč. Bavil jsem se s několika známými, jestli z toho mají radost, že už jako fungujem, ale dostalo se mi několika stoických Hurá. Sláva. Nejzajímavěji se asi vyjádřila Chiméra, ta řekla velmi táhlé Mňau.
Dovolím si pro jednou býti poplatný aktuálním událostem a napíšu o tom velikém větru, učiněném orkánu, který nás sužuje celý den a ani v noci nemá ustávat. Vichr si vyžádal už tři oběti a mně za okny rozbíjí tašky a shazuje je ze střechy. Něco se v každém případě děje, záda mě bolí jak psa a nemůžu spát.
Chystal jsem se dneska do divadla a přímo jsem se těšil, protože Cyrany jsem viděl naposledy jako malé pachole na Vinohradech, ale zato s Hanzlíkem v hlavní roli, moc se mi to líbilo a Roxana mi přišla úplně pitomá, protože nechtěla toho básníka s velkým nosem. Mám takový dojem, že mě to poznamenalo...
Úterý bylo, ač bych to sám do sebe neřekl, hned po pondělku zase plné kultury. Jeden by si skoro mohl být protivný, kdyby to naštěstí nebyla kultura překousnutelná. Jedno byla vyloženě „masovka“, která se týká skoro všech čtenářů tohoto blogu a druhá se hodila do mojí nálady tak, že jsem šel raději dřív domů.
Že bude pondělí až tolik kulturní, to jsem vůbec netušil. A že bude plné Holana, to jsem tušil ještě méně. Někdy to tak vyjde a den je monotematický. A někdy to dokonce vyjde tak, že je monotematický a vám to ani trochu nevadí. Nechte se mnou pozvat na divadelní představení Svést svatého Vladimíra!
Vraťme se ještě jednou ke knize PhDr. Petra Janečka, který posbíral 136 takových pověstí u nás a ty nejzajímavější z nich okomentoval. Začnu jediným nedostatkem, někdy se informace příliš opakují hned po sobě, ale jinak jsem knihou mile překvapen, hlavně záběrem studie neomezené na Českou republiku.
Už jsem tu určitě psal několikrát, že není nad česká vína. Co se bílých týče, pochopitelně. A teď tu mám další důvod, proč jim zůstanu i nadále věrný (vlastním zdrojům dvakrát). Ač nejsem příznivcem televize a TV Nova už vůbec, mám tu jednu zprávu z nedělního zpravodajství, která stojí za vidění.
Od doby, co mám doma Čičméru, si rozhodně nemůžu stěžovat, že by se nic nedělo. Je pravda, že si už stihla vybudovat vlastní chiméří styl, který je jedinečný a neopakovatelný, i když má pochopitelně jisté styčné body, které můžete vypozorovat u všech koček, od Garfielda počínaje, Mourkem konče.
Nedalo mi to a podíval jsem se na The Devil wears Prada. Říkal jsem si, že když se motám kolem toho ženského magazínu, že by to mohlo být poučné. Ano, bylo. Zjistil jsem, že ženský a stylový magazín jsou zcela odlišné věci a taky že chodím ve strašném oblečení. A obojí zjištění bylo velmi příjemné.
Dnešek byl svou náladou přímo sandmanovský. Jako by se všechno, co se stalo, odehrálo ve snech a realita pokračovala tam někde, kde já teď zrovna nejsem. Do toho se dějí podivné věci s jahodami a malinami, do Prahy se řítí vichřice, která vás chce obejmout a přenést nad střechy, a ke všemu píšete verše napřed.
Vcelku komická historie se odehrála před několika málo dny s knihou Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, kterou si tu právě listuji. PhDr. Petr Janeček v ní upozorňuje na novodobé městské mýty, kterými nás krmí pseudomédia a naši kamarádi po pátém pivu. Ano, právě ta černá sanitka je asi nejznámější.
V Reflexu nastala jakási změna a po pár letech přichází na místo Stanislava Škody Ondřej Formánek, který předtím dělal v kulturní příloze Ex. Přinese to zřejmě nějaké koncepční změny, z nichž minimálně jedna by mohla být velice příjemná. Jedná se o sloupek zabývající se hrůzami nalezenými v překladu.
Tak mám dneska jeden z těch dní, který začíná velmi pozitivně a končí ve stavu, kdy vidíte všechno černě. Naštěstí takové nejsou všechny, ale když se přihodí, že všechno, co vypadá, že by vás molo potěšit, nakonec náladu jen zhoršuje, je to na pováženou. No samozřejmě, že mi řeknete, že za to můžu já...
Přicházím s odvážnou, ba přímo na hlavu padlou teorií. Mám totiž dojem, že jak jsme měli loni strašlivě dlouhou zimu, tak letos ji mít nebudeme vůbec. Je to jenom logické. Dlouho jsem se neodvažoval to všechno vyslovit, ale teď už jsem si konečně jistý. Mám nezvratné důkazy, že venku je jaro. Ba ba!
Řekl jsem si včera večer, že by to chtělo nějaký film proti chmurám, neb chmury jsou v tomto čase na denním pořádku a je třeba je rozhánět. Začal jsem listovat svojí filmotékou a uvažoval buď o komedii nebo romantické komedii. Vzhledem k původu chmur jsem se rozhodl pouze pro komedii, to by mělo stačit. Ale jakou?
Tak vám nevím. Že moje kočka má mít časem sedm kilo, na to už jsem si tak nějak zvykl, ale že bude mít tak divné návyky jako je aportování, to by mě ani ve snu nenapadlo. Měl bych si asi zvyknout, protože Chiméra je jednoduše osobnost a jako taková zkrátka asi nebude dělat věci normálně. Nebyla by normální.
Takže ještě jednou o Býkárně. Pořádně jsem si ji totiž přečetl a mám k ní pár poznámek. Taky jsem článek o ní dal i na jedno jiné místo a z reakcí jsem se mohl, jemně řečeno, potrhat smíchy. Naprostá většina reakcí byla totiž od čtenářů, se kterými si to autoři Býkárny hezky po svém vyřizují.
Že bych si udělal blogové prázdniny? Ono vymyslet každý den něco je v okurkové sezoně docela problém.:) Na druhou stranu jsou tu noví bloggeři, kteří to můžou, plni depresivního elánu, vzít na chvíli za mě... Udělejme jim trochu reklamy. Pokud je ještě neznáte, měli byste na ně kliknout.
Tak jsem se dneska už bál, že bude lednová okurková a nebudu mít co blognout. Leč stačilo otevřít jeden z internetových deníků a mé srdce, tentokrát řidičské a ne šumařské, přímo zaplesalo! Kapch funguje! Heuréka! Aspoň že tak, mnu si ruce a doufám, že se provoz na dálnici D1 aspoň trochu omezí.
Tak co jste dělali na Nový rok? Takové to jak na Nový tak po celý je v zásadě jediná z tradic, které se snažím dodržovat, protože pak mám například na další rok jistotu toho, že o sport ani nezavadím. Dá se tak naplánovat krásně celý rok a člověk by měl dobře volit, co bude dělat. Bohužel uklízení po Silvestru se není lze vyhnout.
Jak začít nový rok na blogu? Přemýšlel jsem o nějaké bilanci, ale pak jsem si řekl, že stejně dobře můžu napsat (jako všichni kolem) o Nesnesitelné lehkosti bytí, kterou jsem si schovával na Vánoce, abych měl taky nějakou tu literaturu. Od roku 1984 uplynula dlouhá doba a cesty Bytí jsou nevyzpytatelné.