Blíží se festival Opera 2007, a protože se Šumařův sumář stal, dá se říci, jeho mediálním partnerem, připravil jsem pro vás nejen info o celé akci, ale také – POZOR – soutěž o lístky na jedno z představení v rámci festivalu! Takže Nastartujte mozkové závity, hrajeme o lístky na Martinů! Odpovídejte Nyní!
Tak jsem se někde dočetl, že i zvířata mohou dostat jarní únavu. Pokud tedy mají nevyváženou stravu, což doufám Čičméra nemá, ale i tak jsem se rozhodl ji trochu sledovat, jestli to na ni nějak nejde, když nám její tráva zašla. Zatím ale mohu s klidem říct, že nějaké jarní deprese nepozoruji. Jen jarní amok.
Uvažoval jsem o tom, co napsat o Oscarech. Tedy pokud o nich vůbec psát, protože to sice nejsou britské Music Awards, ale stejně jaksi nechávají Čecha klidným. Ten humbuk každoroční mají na svědomí média, ale že by to četlo tolik lidí, to tedy nečte. A vzhledem k tomu, že ty filmy zatím viděl málokdo...
Byl jsem se nechat v týdnu ostříhat. Naštěstí to nepoznal v okolí nikdo kromě mě, což mi maximálně vyhovuje, zbavil se jen rozčepýřeného vzhledu, možná také nevypadám tak zanedbaně jako před zákrokem. Tedy úspěch. Jenže ta nálada, která mne provázela celým aktem, byla více než jen podivná...
Páteční večer byl, jak jsem již předeslal, ve znamení Wagonu a jeho literárního čtení. Časopis funguje již čtvrtým rokem a za tu dobu se zvládl jakž takž etablovat a najednou i jména, která se objevují na čtení jsou zajímavější a zajímavější. Třeba takový Michal Šanda... Hvězdou večera ale byla rozhodně Viola Fischerová.
Dostal jsem se zase po čase do centra debaty o tom, jak hrozné je, když někdo dává někomu kopačky a používá k tomu takové ty otřepané fráze, které známe úplně všichni a ze kterých by měl už někdo konečně udělat slovník, aby všem konečně došlo, jaká pitomě to všechno citlivě jemné argumentování zní. Hleďte!
Dneska to po dlouhé době vezmeme pozvánkově, protože se jedná o akci mého také domovského serveru a byla by ostuda, kdybych neupozornil, že se toto děje. Nebudu vás napínat, literární almanach Wagon má další čtení, na kterém bude hlavní hvězdou Viola Fischerová. Bude to stát za to.
Všimli jste si už té sílící reklamní kampaně s blížícími se zkouškami na střední školy? Já jsem z toho docela jelen, ale chápu, že když je jen jeden termín přijímaček, tak musí zvláště drahé soukromé školy dělat, co je v jejich silách, aby nalákaly studenty. Ale kam tohle povede? Kde se to asi zastaví? U války o študáka?
Jak dlouho jsem se už na blogu ničím nechlubil? Že si ani nevzpomínáte? Já také ne (jestli to nebude tím, že si nepamatuju ani to, co jsem měl dneska k obědu). Takže asi nastal čas pochlubit se. Měl jsem štěstí v antikvariátě. Velké štěstí. Nene, budu vás napínat, než si řeknete, že jsem úplný magor. Hádejte!
Životním stylem (který podle mě není zas tak divný), jímž žiji, se tak nějak vymykám všem nabízečům výhodných nabídek, kteří přesně vědí, jak se ptát a jak pokračovat, když odpovím tak, jak odpovím, aby mi mohli udělat ze života ráj na zemi. Jindy mají napsáno, kdy ukončit rozhovor – u mě tak nějak nevědí...
Máme tu neděli, a tak vás oblažím pár rozpustilými veršíčky, které se v poslední době urodily – zřejmě to bude tím, že je předjaří na tuto dobu nezvyklé, takže se dá sledovat, jak už to na lid vezdejší leze. Sám bych se nebál říci, že to bude delším světlem venku. Ženy mají možnost déle se vidět v zrcadle a tak tokají...
Na scénu české muzikálové tvorby se chystá učiněná bomba, které se dozajista naučí bát i ostřílení matadoři české muzikálové scény jako Janek Ledecký nebo Michal David! Šumařův sumář přináší první a exkluzivní informace o „perle muzikálů“, na které se podílí tvůrčí tým jediného, o to všestrannějšího umělce!
Sobotní přímý přenos z udílení cen České filmové akademie přinese 3. 3. letošní rozlosování nejlepších českých filmů. O ničem jiném se v podstatě nedá ani hovořit, protože filmů se v české kotlině natočí právě tolik, aby se mezi ně rozdistribuovaly rovnoměrně ceny. Kdo zná nominace, ví, o čem je řeč.
Kdo by to byl řekl, že už je to rok! Ani nevím, jak se to stalo, ale v úterý už se zase křtilo nové číslo revue Labyrint. Jeden by si řekl, no bóže, každou chvíli je tu nové číslo něčeho. Jenže každý alespoň trochu vzdělaný blogger ví, že revue Labyrint má jedno nové číslo na každý nový rok! Páni, to to uteklo!
Tak dnes se slaví ten úchylný svátek jménem Valentýn. Hážu na něj bobek a říkám se, jelikož neznám lidi, kteří jej slaví. Musí jich být asi hodně, když jsou takové tržby, ale já je neznám. Přesto jsem ani já jednou nezůstal ušetřen. Bylo to ještě na střední škole a rozhodně to stálo za to...
Shodou okolností jsem byl pověřen, abych napsal článek o tom, jak se rodí virtuos. Tedy konkrétně o tom, co stojí housle a jaké housle jsou potřeba a kde je shánět. Zamyslel jsem se a zavzpomínal na peripetii hledání houslí pro mě. Když jsem článek dopsal, zjistil jsem, že je škoda nedat ho na blog, tak mě rozněžnil.
Někdy se divím sám sobě, jak jsem ochotně svolný ničit svoje krásné mladé tělo (no jo, už to není, co to bejvalo). Tak třeba ty prokleté audio knihy. Měl jsem jich pár, znal jsem je nazpaměť a zaručeně jsem u nich usnul. Ale dostal jsem se ke zdroji a to mě zničilo. I já jsem podlehl tajemství knihovny opatství...
Psát recenzi na první knihu komiksu je vždycky trochu problematické, může to být zavádějící a dost možná i nepřesné. Je sice pravda, že u nás vycházejí až komiksy, které projdou kritikou vydavatelů, kteří si nemohou dovolit neúspěšné tituly, ale stále je tu vkus fanoušků a stále nemusí v Česku fungovat to co v USA.
Minulý týden se z ničeho nic narodil Samomuž. Od té doby mě neopustil, ba naopak, nedá mi pokoj, chodí se mnou a za mnou, šklebí se tomu, co dělám, posmívá se tomu, co dělají lidé kolem, zkrátka má v tom jasno. Ne už tak já, ale to zřejmě tolik nevadí, protože já jsem pouze ve vleku událostí a jeho divnovůle...
Dnešek byl přímo nabitý událostmi. Ušetřím vás toho, že jsem si prožil příšernou kofeinovou kocovinu (už nikdy tolik pepsi dohromady s oolongem), ale vydám se přímo k centrálnímu zážitku čtvrtka. Nebudu vás napínat, je to křest docela očekávané antologie Divokého vína z let 1964-2007. Vypadá dobře.
Nedá mi to, mám tu ještě jednu historku ze dneška. Tedy jedna je moje a jedna Radkova, té svojí se budu věnovat blíž, protože přes jednoho se vždycky zprostředkovávalo snáze než přes dva. Tak zkrátka jdu si takhle po Žižkově a blížím se ke Švehlově koleji. Přede mnou mladý pár, ona skutečně krásná zdá se...
Po negativním včerejšku jsem se rozhodl, že dám světu (nebo aspoň čtenářům blogu) trochu štěstí a lásky. Bude to jednoduché, protože už od svojí babičky vím, že láska prochází žaludkem, a tudíž není nic snadnějšího, než dát vám tip, kde sehnat něco dobrého na zub. Tentokrát to bude od masa!
Jsou večery, na které člověk vzpomíná ještě dlouho poté, co je prožil. Pak jsou večery, na které by nejraději zapomněl ještě před jejich skončením. Bohužel jsem se dnes shodou okolností ocitl na jednom z nich. Já jsem se těšil na blues a existenciální krizi a namísto toho jsem dostal zelené folkaře a kamarády...
Už jsem si na blogu dlouho nestěžoval (určitě aspoň týden), takže si nepřipadám ve své kůži. Dnes to tedy napravím a budu špačkovat ohledně toho, že bydlíme ve čtvrtém patře starého domu a bez výtahu! To je aspoň jako pět pater obyčejných, ale vsadím se, že je to ještě o kus výš. A někdy... Někdy je to na smrt.
V sobotu jsem vyrazil do Brna, když jsem zase jednou dojel na Moravu. Měl jsem jasný cíl: navštívit brněnské básníky. Vzhledem k tomu, že ani Skácela, ani Mikuláška už nestihnu, rozhodl jsem se pro Fišmeistra a Švandu. Bohužel ten první jen zaskuhral do telefonu, že je nemocen. Zbylo to na Švandovi...
Tak se vám tak potloukám nocemi (virtuálně i fyzicky) a napadají mě podivné myšlenky, které se Šumařem optimistou nemají moc společného. Nakonec se z nich většinou vyloupnou nějaké verš. Už tak často se ale nestává, aby se v nich zrodila i nějaká nová postava, ale leden byl divný. Seznamte se se Samomužem.
Ve čtvrtek jsem držel v ruce jednu z nejlepších knih, která u nás letos vyjde. Byl to jakýsi vzorek, který dodala do Talpressu tiskárna, aby se viděl. A vidělo se. Konečně vyjde Pratchettova kniha Kde je moje kravička?, kterou musíte doma bezpodmínečně mít. Že je to kniha dětská? Tak to nic nechápete!:)
Právě jsem se vrátil z Goyových přízraků. Nedostal jsem se na předpremiéru, tak jsem o tom ani nic nečetl a ujít jsem si nechal i recenze, abych si udělal vlastní obrázek. Na nového Formana jsem se, přiznávám, těšil. Téma i velikost osobnosti, o které film je, mne nechávali doufat, že se dočkáme druhého Amadea.
Dostal se mi do rukou Velký lexikon společenského chování od nakladatelství Grada. Vyšel letos, takže je ještě teplý. Nebo raděj horký. A jeho obsah je podobně žhavý. Jarkovský by asi valil bulvy, co už se dneska všechno smí. Jeden z autorů je navíc šovinista, takže je to docela zajímavé čtení kupodivu pro každého.