Autorská komiksová série Preacher Gartha Ennise a Steva Dillona už u nás zdomácněla jako všude jinde ve světě, takže když nyní konečně vyšel její třetí díl, fanoušci krátce zajásali a šli si koupit novou dávku sodomského humoru. V prvních knihách přiváděl Preacher do rozpaků, ve třetích začíná úchylností těšit.
V pátek jsem se rozhodl, že bude volný večer, který zasvětím pití vína, když už ho mám plný byt... Svolal jsem pár lidí a vypravili jsme se do Bezručových sadů, kde jsme se rozložili na po zimě sotva dostačujícím trávníku a otevřeli lahve a zapálili doutníky. Tak příjemný večer už jsem dlouho nezažil...
Za včerejšek se nashromáždilo hned několik veselých zážitků všedního dne, které stojí za malou glosu. Asi by se to dalo shrnout do těchto pár řádků, kde by to znělo asi jako: Chiméra je nešťastná a Praha vycucává lidi, ale to bych nebyl ukecaný Šumař, kdybych to nějak nerozvedl pro pobavení všech.
Tak jsem vám dneska zase jednou zašel do čínské vývařovny na nudle. Byl jsem totiž v jedné, kde se nedá nic jiného jíst. Ono je totiž čínské bistro a čínské bistro. Kvalita jídla i jeho chuť se v nich zásadně liší a lidé někdy nejsou s to rozeznat, kde se nají dobře a kde se pozvrací. Ale levné je to všude!
:: celý příspěvek
Tak už vám z toho focení pomalu začínám blbnout. Vážně mě to začíná bavit a musím si co nejdřív sehnat nějaké další objektivy a blesk. On svět je skrz hledáček docela zajímavý. A i bez něj najednou koukám na svět kolem sebe jinak, zejména visí-li mi foťák na rameni. To pořád kontroluju a přeměřuju okolí a hledám zajímavý záběr, jenže to většinou nedopadne...
Dneska malé zamyšlení na téma času. Vždycky si vzpomenu na Wericha, který se ptal, jestli už někdy někdo viděl čas an sich. Neviděl, protože čas je něco, co si vymysleli lidé, aby věděli od kdy do kdy a co za to. S tím nezbývá než souhlasit, ale když už za to něco je, tak proč není ten čas?
Tak ta Magnesia Litera. Co já bych k té Magnesii Liteře tak napsal? Něco se určitě najde, jsou tam kategorie, které mi skutečně udělaly radost, ale jsou i kategorie, které cítím jako velké, velké zklamání (zdvojíte-li slovo, dodáte myšlence váhu, to mám z televize). Ale teď už co mi vlastně udělalo radost?
Dnes to budou jen takové střípky, útržky, které jsem stihl pochytit a udržel jsem je tak dlouho, že je budu moci prodat aspoň na blogu.:) Nevím jak vy, ale já jsem v současné době v takovém kolotoči, že si pomalu nepamatuji ani jak se jmenuji, natož abych zvládl třeba přečíst celou knihu...
Nějak jsem nemohl usnout, a tak jsem se strašně divil, když mě Chiméra probudila ještě před osmou. Jel jsem dnes s tetou na Šumavu pro jakýsi nábytek do chatičky na pozemku, který prodala. Bylo to tak trochu jako ve Švestce – muselo se to odvézt teď, nebo by věci propadly novému majiteli pozemku.
Tak jsem se vrátil ze čtvrtého ročníku festivalu La Fiesta, který je, kdo by to byl řekl, zaměřený na latinskou Ameriku. Čekal jsem, že to rozvířím ve žhavých rytmech, dokonce jsem si na to byl koupit černou košili, abych zapadl a nemusel se za sebe stydět, ale nakonec tam ani nebylo kde tancovat.
Tak mi něco včera říkalo, že bych měl jít spát dřív než před půl třetí, ale nějak se to nevyvedlo, protože když si člověk flámuje s Vlámy, musí pak dohánět nějaké resty a když mu navíc ke všemu ještě přijde balík plný knih, nezbude nic jiného než smutný zběžný pohled do jejich stránek...
Vyšel nový Wagon a už na první pohled vypadá lákavě, protože při rozkliknutí obsahu čísla vám hned padne do oka jméno Violy Fischerové která má ve čtvrtletníku svoji premiéru, Je jen dobře, že se do Wagonu odvažují stále známější básnická jména, poezii na internetu to v každém případě jen pomůže.
Tak jsem zpátky z Gentu, města plného Belgičanů. A památek. A taky asi jídla a hlavně piva. Bohužel jsem ve městě nestrávil ani 24 hodin, ale i tak si dokážu představit, že bych tam mohl fungovat a mohlo by se mi tam líbit. Univerzitu tam mají, krásné historické centrum, mohl bych tam být spokojený...
Tak jsem se vrátil z města Gent a nevím věru, co bych vám měl povědět nejdříve. Zážitků je totiž dost a dost. Kupodivu celkem zábavná byla i tisková konference o letecké společnosti Brussels Airlines, která zavedla nové druhy letenek a zase zjednodušila létání. Tak tedy asi nejdřív o vymoženostech techniky...
Tak koukám na hodinky a zjišťuji, že tak nějak nestíhám. V 5:40 vstávám, padám na letiště a letím do Bruselu, to zas bude taškařice. Navíc se snažím dohnat, co jsem zameškal na svatbě a nahnat, co zameškám, až budu kdesi u čurajícího chlapečka... Jedu na výlet do Gentu, ale vrátím se co by dup, nebojte...
:: celý příspěvekJak jsem psal, byl jsem na svatbě bývalému spolužákovi z let středoškolských studií. V poslední době se moc nevídáme, ale když se sejdeme, máme si co říct, protože jsme se každý dostali do zcela odlišných světů, o nichž ten druhý nemá ani ponětí. Pak sedíme a povídáme a třeštíme oči.
:: celý příspěvek
Jak jsem byl řekl, jaro tedy zatím nic moc, ale tou dobou, co tohle nejspíš čtete, jsem asi na svatbě svého nejlepšího kamaráda z dob gymnaziálních studií. No jo. Raději to nebudu komentovat, protože se mi do úst derou slova jako Musíme tam všichni a další podobná moudra. Tak zas poezii...
Dnešní příspěvek na blog nebude veselý a proti včerejšímu slibu tak nějak zůstaneme u poezie. O tom, že zemřel Egon Bondy, jsem ani nechtěl psát, nechal bych to povolanějším, ale smrtka byla nějaká nenažraná a Egon jí tento týden nestačil. Hned krátce po něm odešli na věčnost další dva spisovatelé.
Tak jaro už je asi zase tady (originální, s tímhle blogem to jde vážně z kopce). A s jarem i divné nálady. Přímo by se dalo říci, že s jarem na mě leze Holan. Už v tom zase ležím a mezi hromadou práce si najdu vždy pár minut na pár básní od velkého Vladimíra. Už jsem zase skoro přečetl Bolest a Bez názvu.
Dnešek je tak nabitý prací, že si urvu jen pár minut, abych se podělil o radost z toho, že jsem ráno přišel k autu a našel za stěračem oznámení Městské policie, že blbě parkuji. Měl jsem takovou radost, že jsem nelenil a pádil pro foťák, abych si svůj přestupek zdokumentoval a mohl jím argumentovat.
Trvalo mi to, ale navštívil jsem Vratné lahve. Šel jsem na ně již s lehkým očekáváním, protože jsem se dočetl i doslechl, že jsou povedené, ale jistota vlastního úsudku je jistota vlastního úsudku a co kdyby všichni recenzenti ze zdvořilosti lhali jako v případě Obsluhoval jsem anglického krále?
Tedy řeknu vám, že uplést si pomlázku není na jednu stranu takový problém... Ale na tu druhou... On otec je cholerik a kdykoli jsme ji spolu pletli, tak se vždy v půlce nemohl dívat, jak to dělám, a sebral mi to do vlastních rukou. A letos jsem si ji konečně pletl sám. Taky to tak dopadlo. Jen čtěte.
:: celý příspěvek
Tak jsem zas po delší době neodolal a klinul si na jeden banner. A rozhodně jsem neprohloupil. Dozvěděl jsem se, že Cola na náš trh přináší novinku. Jméno je přímo fascinující a pro český trh se ještě žádné nikdy, skutečně a opravdu ani jednou nemohlo hodit lépe: Coca-cola Blák! Juchů.
Já úplně zapomněl napsat o novém Larsovi von Trierovi. Kdo je tady ředitel se to jmenuje a je to od Little Miss Sunshine nejlepší komedie, kterou jsem viděl. A to se hrdě hlásím k tomu, že Triera nemám rád a vyloženě mě štvalo, jak se ze mě a z lidí vůbec snažil dělat v Dogville idioty. Tohle je ale jiná káva.
Středeční odpoledne jsem měl jasný plán – být doma a pracovat nebo tak něco. Šumař míní, osud mění, a tak jsem byl kulturnější, než jsem byl za poslední týden dohromady. V práci na mě čekala pozvánka na výstavu fotek Wenderse na Hlavním nádraží a pak jsem šel za Lipára na představení Buchet a loutek.
Dnešek stál celý tak nějak za nic, ale byl zakončen natolik stresovou situací, že se o ni musím podělit, i když z hlediska fungování vesmíru se jedná o situaci poměrně nicotnou, až nepodstatnou. Já přesto cítím potřebu podělit se o ni s vámi a ulevit svojí ztýrané duši, která se snaží vzpamatovat...
Dnes jsem vůbec nemusel přemýšlet, o čem budu psát. Stačilo mi ráno kliknout na Aktuálně.cz a bylo jasné, že post je na světě. Došlo tam k něčemu, o čem jsem sice slyšel, takže jsem nebyl v šoku, ale stejně mě to překvapilo. Aktuálně prostě vyplo sekci kultura. Nejdříve básně, teď všechno!
Dostal jsem na recenzi knihu Postele a ložnice nakladatelství Grada. Kupodivu jsem neohrnul nos, protože zrovna řeším, co si pořídit pod svoje chromá záda. Řeknu vám, není to legrace vybrat si slušnou postel. Roštů a matrací jsou snad stovky druhů a vybrat rám je ještě horší, skoro všechny jsou pěkně hnusné!
Tak nám skončil LARP. Pokud byste ještě náhodou nevěděli, oč se jedná, tak o Live Action Role Playing. Pokud se nechytáte ani teď, tak nejsnáze by se to asi dalo popsat jako takové lepší Dračí doupě hrané v reálu po celé Praze a někdy i mimo ni. Šumař se zúčastnil a slavně v LARPu zemřel. Halelujá!