Možná to bude blížícím se úplňkem, ale den, který jsem prožil, byl sledem nejbizarnějších událostí posledního měsíce minimálně. Začalo to už v práci, ale vrchol následoval až pak. Nejprve jsem společně s malou jednotkou pronikl na čtení křesťanské mystické poezie, následoval porno-večer Cinepuru.
Ani jsem ještě nestihl dopsat minulý příspěvek o tom, jak vzornou a skvělou kočku mám, když mi přeběhla přes nohy a nechala na nich lehký otisk svých tří drápů. Takhle je to dobré a skoro to nebolí, ale když se stane, že se jí něco doopravdy nelíbí, to je horší. To pak člověk zjistí, že šestikilová kočka má docela páru.
Byl jsem dneska kamarádce na promoci. Záležitost to byla náležitě obskurní nejen kvůli počasí, ale i proto, že to byla již její třetí promoce. Já už tu svou jedinou mám za sebou, a proto musím říct, že když jste tam už jednou stáli, je sledování té štrapáce najednou daleko zábavnější... Nevím proč, ale je.
Tramtadadá. Vždycky jsem chtěl na svém blogu famfáry. Tak je mám. Protože dneska vyhlásím, kdo vyhrál flašku v soutěži o správní tip na počet normostran na tomto blogu. Aby nebyl příspěvek chudý, připíšu ještě, kterak není nejjednodušší nalézt spolubydlícího těsně před začátkem léta.
Neprší a neprší a je to zlé, protože s takovou bude nejmizernější ročník za posledních několik let. Snad možná proto se některé vinařské závody snaží vymyslet nějaký doplňkový sortiment, aby se jim aspoň trochu zvedla nálada. Na Novinkách prolétla zpráva o tom, že Znovín má parfémy s vůní vína.
Stalo se mi takhle v noci ze čtvrtka na pátek, že jsem vypil moc zeleného čaje. Něco mi říkalo, že bych tu čtvrtou konvičku neměl pít, ale co už. Pozdě bycha honit. Někdy o půl čtvrté jsem se rozhodl, že se zkusím uspat psaním. Povedlo se. Výsledek je mírně delirický kaleidoskop bez ladu a skladu.
Dvě témata, která na pohled nesouvisejí, ale opak je pravda! Pošta je zlotřilá instituce, která se mne snaží připravit o moje chvíle klidu. A úspěšně se jí to daří. Také je to instituce, která mi v poslední době dopravila už několik kilo poezie (aniž by o tom věděla, pochopitelně) a já ji odtud musel dostat.
Nějak jsem zapomněl psát o Chiméře. Možná se na mě za to zlobí, možná ne, ale v každém případě je tak velkorysá, že mi to aspoň nepřipomíná. Věnuji jí tedy dnešní příspěvek. Proč že jsem to o ní nepsal? Protože z Chiméry už je velká slečna a nějak nevyvádí vylomeniny, jako tomu bylo dříve.
Už nějaký čas tu čeká na recenzi třetí sbírka brněnského básníka Miroslava Fišmeistera nazvaná Aspoň že postel je pohodlná... Ne že by se mi do psaní o ní nechtělo. Chtělo. A moc, jen se pořád obávám, že nebudu s to najít ta správná slova, jimiž by se mi podařilo vystihnout nevystihnutelné. Nuž jen směle.
Odkládal jsem to celkem dlouho, ale nakonec jsem se do Supermana Pro zítřek (kniha druhá) přece jen pustil. Po prvním díle jsem neměl žádná očekávání, takže jsem komiks prostě otevřel a začal číst. Zopakujme si, že je to vlastně první ryze supermanovský komiks, který u nás kdy vyšel.
Pro dnešek jsem se rozhodl pro příspěvek, jenž bude obsahovat hned několik příchutí. Předně už jsem tu dlouho nikoho neobtěžoval svou poezií, takže bude báseň. Abych vám to ale zpříjemnil, vyhlašuji další soutěž o lahev přívlastkového vína a nakonec ještě přidám historku, jak jsem se sportovně strhal.
Původně jsem chtěl jet parním vlakem do Dobříše, ale nakonec jsem se vypravil po stopách Keltů a pravěkých kultur. O kamenných řadách v Kounově už jsem slyšel, ale nenapadlo mě, že jsou takový kousek od Prahy, a tak jsme se k nim vypravili. Cesta to byla zábavná a kamenné řady za to celkem stály.
Tak čtení Wagonu, říkáte? Inu dobrá, podělím se s vámi o pár svých postřehů, které mě během večera napadly, i o to, co se mi líbilo a co ne, a jaké to vůbec bylo. Je jaro, čas, který poezii svědčí i nesvědčí, protože čím dál víc lidí courá venku a na kus řeči vázané se nestaví. I přesto večer předčil moje očekávání...
Vína a destiláty. V mém případě spíše vína, neb destiláty jsem neměl odvahu ochutnat, protože jsem se poněkud obával možného výsledku, který ani takto není zrovna označitelný za vítězství myšlenky nad hmotou, kdy hmota je v tomto případě více než přehršel skvělých vzorků přívlastkových vín.
Vyrazil jsem dnes jen na otočku na Vína a destiláty, protože byl v programu napsaný velký Gerard Depardieu, který měl propagovat svoje vlastní vinice a zahajovat den s francouzskými víny. Pochopitelně že na výstavu ani nepáchl, ale když už jsem tam byl a měl chvilku, než budu muset do práce....
Mohl bych vás nepozvat na další čtení Wagonu? Zřejmě nemohl, protože už několikátý rok sloužím jako hlásná trouba tohoto almanachu (někdy i jen jako trouba). Wagon se rozrůstá, a tak jsou čtení již ne jednou za čtvrt roku, ale daleko častěji.:) Wagon se už také kvůli prostorám přesunul do Řetězové...
Tak se mi ozval jakýsi Honza Kasík, o kterém se dá předpokládat, že tu má někde blog. Podstatnější ale je, že studuje na FSV a povolili mu tam bakalářku na téma českých blogů, konkrétně na server bloguje.cz. Dříve či později to muselo přijít, tak dneska na blogu posloužíme společně vědě.
Jirka Kulhánek a nakladatelství Poutník chystají společně novou knihu. A bude to velmi brzy. A bylo by to třeba ještě dřív, kdybych to už dočetl a odevzdal Jiřímu s poznámkami, které k tomu mám a které se mu určitě nebudou líbit, ale co už bych neudělal, abych si nepřečetl knihu s předstihem...
Tak jsem se před chvilkou vrátil z jižní Moravy, odkud přivážím jako vždycky zprávy o tom, co letos můžeme očekávat od vinic Mikulovska. Pokud se něco hodně rychle nestane, tak letos neočekávejme nic moc. Je to bída, takové sucho, jako panuje tam, už se zase dlouho nekonalo a zdá se, že bude hůř.
Na Youtube dneska kouká kde kdo a dá se na něm najít opravdu ledacos. Já mám pomalé připojení, tak se této zábavě příliš neoddávám, ale před nedávnem jsem kdesi na netu narazil na link, na který jsem kliknul učiněnou náhodou. Nakonec se ukázalo, že se jedná o politicky velmi inspirující video.
Když loni vyšel komiks Persepolis, netrvalo to dlouho a podobně jako jinde ve světě, na něj vydala většina médií pochvalné kritiky, dokonce se objevilo i několik rozborů, což není u komiksů v českých zemích zas až tak obvyklé. Satrapiová do komiksu totiž dala zkušenosti, které běžný Evropan nemůže mít.
Přiznejme si, že nebýt českého bulváru a ochoty lidí stále znovu číst nechutné podrobnosti, odešel by Karel Svoboda, kdysi velmi talentovaný, později velmi produktivní hudební řemeslník, s daleko větší úctou. Ale to by Češi nebyli Čechy, aby nešťourali pořád dokola do toho, s kým spala nebo nespala jeho žena.
Že jsem člověk poměrně mlsný a zmlsaný, jsem nikdy netajil. Že rád vařím, jsem už určitě také zmínil. Jen v poslední době na vaření nějak nezbýval čas. Dokonce ani netuším, kdy jsem naposledy dělal guláš! Ale byl den osvobození, bylo potřeba nějak ho oslavit. Koupil jsem si proto párek pstruhů.
Protože je dneska svátek a ne jen tak ledajaký, rozhodl jsem se, že je čas osvobodit můj pokoj od všeho čurbesu, který se v něm nashromáždil během posledních několika týdnů, kdy jsem buď pracoval, nebo byl nemocný, ale rozhodně neměl čas uklízet. Začal jsem s knihovnou, které to slibuji už několik měsíců...
Tak teď už vám to můžu konečně všechno vyklopit. V Brně se koná Majáles (koncepci jsem tak nějak celou nepochopil, ale pro příspěvek není až tak podstatná). A k Majálesu vyhlásili básnickou soutěž. Vzhledem k tomu, že jsem dva roky nic nikam neposlal, rozhodl jsem se, že to zase zkusím.
Svět knihy sice ještě trvá, ale pro mě už skončil. Nebyl sice psychicky tak vyčerpávající jako poslední čtyři roky, kdy jsem se do toho učil na státnice (neptejte se, proč čtyři roky), ale zato s nemocí, která mi mnoho pohody nepřidala. Možná i větší klid pomohl k tomu, že letošní Akademie SF, F a H už byla skoro bezva.
Přemýšlel jsem takhle k pátku, co mám psát. Zejména vás pozvu na Akademii SF, F a H, která proběhne na Světě knihy dnes (sobota) ve 14:30, ale to by nevyzbylo na celý příspěvek. Jsem pořád nemocný a přišel jsem na skvělý způsob, jak si ještě o dost více přitížit – hledáním bytu.
Dnešek byl vyloženě pozitivní v tom, že teď, v noci, už je mi daleko líp a potím se daleko méně než přes den. Za středobody dne bych pokládal návštěvu lékaře spojenou s účastí na panelové diskusi na Světě knihy, kde jsem byl jediný Čech a jediný malá ryba. Nejpodivnější jsem ale rozhodně nebyl.
Když už byl ten první máj, byl jsem pověřen také zamilovaným fejetonem, kteréhož úkolu jsem se zhostil více než rád, protože tenhle svátek mi narozdíl od jemu podobných i nepodobných není odporný. Svátek lásky, který má skutečnou tradici a je spojen s největším básníkem českých dějin.
Tak první máj, říkáte? No to vám bylo. Jako už bývá u Šumaře v posledních letech zvykem, trávil jsem ho na kopci Petříně, i když loni jsem se vyškrábal až na vršek a letos mi stačil jen první tábor, který najdete u sochy Máchy. Tam se děly věci. Ostatně myslím, že nadpis dostatečně říká všechno.
Povím vám příběh o těch nejdobrodružnějších čarodějnicích, které jsem kdy zažil. Nečekal jsem ani náhodou, že by to mohlo dopadnout tak, jak to nakonec dopadlo, protože něco takového by se mi nesnilo ani v těch nejstrašidelnějších snech. Poslyšte příběh plný útrap a potu kapajícího z čela...