Skotsko je takové skotské, dalo by se říci. Nějak tu není moc nálada na psaní, spíš na spaní, ale čas od času něco vyplodím. Pokud vás tedy nudí strohé a jednotvárné popisy cesty, můžete se pohroužit do mého koutku poezie, který jsem pro vás po delší odmlce zase připravil. Jsou to skotské verše.
Poslední ráno v Ullapoolu a zase na cestu. Sever mne omrzel a ten déšť taky. Chci na jih. Program na dnešek: Invernes, Loch Ness, Oban, Kilmartin. Zejména ten poslední cíl se třemi kamennými kruhy a dvěma mohylami (to jsem se dozvěděl až na místě) se mi stal takříkajíc nešťastně osudným.
A je tu čtvrtek. Po nočním úspěchu s naším hraním jsme se vzbudili celí natěšení na koncert a jali jsme se hned od devíti ráno cvičit. Radek pro nás dokonce vymínil povolení v hotelu. Tedy musím vám ale říct, že tam bych dělat nechtěl. Situace se tam mění ze dne na den, znám to celé z Ameriky.
Jsem zpátky z Hebrid. A nebylo to špatné, i když s politováním musím připustit, že na Orkneje to nemělo. Proti plánu jsem jel zase pro změnu sám, Radka odradilo počasí a Vierčina nevolnost. Pochopitelně, chtít slunný den se jevilo jako nesmysl, mně stačilo, že nemočilo a dalo se fotit.
Tak a je tu úterý a já jsem celý. Muchničky mě nesežraly, ale na skle auta jich bylo ráno i zevnitř požehnaně. Krvelačné bestie jsou to. Podle mapy jsem zjistil, že do Ullapoolu to mám kousek. Čekaly mě zase hory a na místě, aniž bych cokoli tušil, představení dětského skotského folklorního souboru.
Fall of the Shine, 23. 7. 07 – Zase jsem někam docestoval. Mají tu vodopád, přes který skáčou lososi. Teď zrovna ne, ale v sezoně. Taky tu mají moře borůvek a ještě víc muchniček. Je to poprvé, co jsem na ně narazil nějak masivněji a je to zlé. Žerou a žerou. Ale o tom potom, teď zase neolit.
22:22 hod. 22. 7. 07 – Takže jak to bylo potom, co jsem odešel spát k hrobkám? Skutečně zajímavé. Je to skutečně strašidelná historka a myslím, že na ni nadosmrti nezapomenu. O králících, kteří cupitali celou noc kolem stanu a o tom, že se nad ránem spustil liják jako hrom, o tom ani nemluvím...
Ráno byla zima. Jako obvykle, ale měl jsem dobrou náladu, protože jsem znovuobjevil svých 300 eur. Postrádal jsem je. Víte, jak jsem si nechal nadšeně našít do spacáku kapsičku? Přerovnal jsem celé auto a peníze nenašel. Na tuhle „smejšlenost" jsem si vzpomněl velmi, ale velmi dodatečně.
20. 7. – Tak jsem znovu na cestě. Ullapool jsem nechal za sebou a vypravil se na úplný sever. Výlet na Hebridy počká do středy nebo do pátku, přijde na to, kdy budou mít Radek s Vierkou čas a kdy budeme mít (možná) koncert v jedné z místních hospod. Ale teď už vstříc novým dojmům. A že jich je!
Dva dny v Ullapoolu, místě, kde pracuje kamarád Radek. Celkem ospalá díra, ale odjíždí odsud trajekty na Hebridy, takže se tu stejně zdržím. No, dva dny jsou přehnané, přijel jsem večer a čekal hodinu, než se Radek vrátí z nákupu. Ani mi to nevadilo, sedět jen tak taky nebylo marné...
Co se stalo od té doby, co jsem odešel z knihovny ve Stirlingu? Vrátil jsem se tam ještě, nebo už jsem putoval někam dál? A kde jsem tu noc spal? O co jsem přišel a co jsem zažil? O tom všem se dočtete v dnešním pokračování příběhu o velké cestě na samý sever Skotska, kam až to autem půjde.
17. 7. 18:17 – Sedím v knihovně ve Stirlingu, odkud jsem taky poslal všechny předchozí posty. S internetem to není žádná legrace, ale kdykoli sem přijdu, můžu se přihlásit, protože mám už kartu. Wi-fi je príma, takže můžu psát přímo ze svého notebooku. Príma je i Stirling, až na parkovací hodiny.
Z Camridge do Yorku jsem jel na jeden zátah a přiznám se, že mě bolely záda. Chytil jsem asi půlhodinovou zácpu, za kterou mohl Hood. Ano, Robin Hood. Po levé straně ucpané silnice totiž ležel Sherwood. Opravdový a pravý, takže kdesi vepředu zřejmě zbojníci někoho zbojnili a my nemohli dál...
York – pořád sedím v suchu a teple auta a buší do mne déšť. Celou cestu nepršelo, počasí bylo naprosto předpisové, bouřka byla v Brugách v noci a umyla mi auto. Teď se myje zas, zase prší v pravou chvíli. York jsem viděl, stejně jako Cambridge. Byl to den plný nových dojmů a zážitků.
York – Je 21:25 londýnského času, pondělí 16. 7. 2007 a já se poprvé dostal k tomu, abych otevřel notebook a začal psát. Sedím v autě, venku je bouřka a trochu mi sem prší, okýnko být otevřené musí. Udělal jsem si tu hezké místo, vejdu se sem celý. Ale ještě zbývá vylíčit, jak jsem se sem dostal.
Vyhlašuji burzu ponožek. Hned jak se vrátím ze Skotska, bude burza, protože už mám zase 11 ponožek, veskrze pěkných a zánovních, které se nehodí k nižádné z těch zbylých. A to už je skoro tucet! Skoro si připadám jako princ regent Jiří ze třetí řady seriálu Černá zmije, který si koupil milion párů...
Tak v okamžik, kdy máte příležitost číst tyto řádky, nejsem již nejspíš mezi vámi. Vyjel jsem (aspoň doufám) už v sedm hodin a touhle dobou jsem snad už v Německu. Pokud se nic nezvrtlo, za dalších sedm osm hodin budu v Brugách, kde si prohlédnu noční belgickou perlu a přečkám nějak noc.
To, že jedu zítra do Skotska ovšem neznamená, že přijdete tento, nebo kterýkoli další týden (doufám) o svou sobotní dávku poezie. Rozhodně vás, kteří jste na ní závislí (oběma vám děkuji), nenechám umřít hlady. Poezie je totiž na furt, jak říká Karel Šiktanc. Jak vás to chytne, umřete s tím.
Sociálka a ještě víc byrokracie, jen houšť a víc, ať si toho pořádně před cestou užiju! To mám ještě štěstí, že nemusím nakupovat pojištění a palubní lístek na trajekt se s cizí pomocí nakonec dal objednat poměrně bezbolestně. Ale ti tydýti (lepší výraz nemám) ze sociálky by zasloužili.
Tak nevím, asi bych si měl najít čas a zase začít chodit do kina a vůbec začít sledovat věci. Teď teprve mi třeba došlo, že budu ve Skotsku v den, kdy se začne prodávat poslední (?) Potter. Ten otazník značí, že Rowlingová se nechala slyšet. Ano, nechala se slyšet, že nikdy nebude říkat nikdy.
Tak vyšel další Pratchett a tak jsem ho tedy přečetl. No jo. U toho bych asi zůstal, kdybych nebyl šťoura a nemusel hned všechno pitvat. A já věci pitvám rád, protože jen když se věci pitvají, dá se přijít na to, jak to funguje. Z toho se může hodně naučit nejen čtenář, ale třeba i překladatel...
Tak jsem se dneska zbláznil a řekl si, že když už tedy pojedu do toho Skotska a když už chci fotit, tak bych si mohl pořídit k tomu i dobrý objektiv. Můj sen byl zoom AF-S Nikkor 80-200/2,8 D, což značí, že má ultrazvukový motor pro rychlé ostření se skvělými výsledky od clony 2,8. Ale...
Trvalo to, ale je to tu. I Šumařův sumář přináší recenzi na spektákulární román Susanny Clarkové s desítkami venkovských scén a dvěma skutečně tajuplnými mágy! Na knihu se čekalo dlouho, čekání na recenzi tedy nebylo zase až tak bolestné! Pan Norrell a Jonathan Strange přicházejí!
Začíná se to pomalu rýsovat. Včera jsem navštívil kamaráda, který po Skotsku autem cestoval, a tak jsem dostal spoustu užitečných rad, co bych neměl nechat jen tak a na co bych se měl připravit. Jen jedna věc mi přitom dělá starosti. Jsou to trajekty, které se musí objednat předem, a jejich ceny.
Sobotní koutek poezie vychází až v neděli, protože se stalo, že jsem se ocitl bez připojení, a to zcela vlastním přičiněním. To jsou ty akce hurá, které bývají nejlepší a jež za to stojí, jenže při těch rychlých odchodech jednou nechám někde i hlavu. Tentokrát to byl modem a kabel k němu... Ale už básně.:)
Co dělat takhle ve svátek, když je hnusně, všichni kamarádi odjeli a vám vybouchl program? Nabízí se spousta možností. Třeba můžete dělat něco užitečného, protože třeba máte tolik práce jako já. Nebo právě proto můžete dělat něco, co není moc užitečné, ale baví vás to. Mám pro vás dva neužitečné tipy.
Je prázdno a uslintáno v Praze. Svátky a prázdniny vůbec mají na svědomí, že v Praze zůstali jenom turisti a ti se pohybují po poněkud odlišných trasách, než mám ve zvyku já. Je to tak každý rok, ale stejně je to pokaždé ohromující, protože věkový průměr města se rázem zvedne o mnoho let...
Když už jsem psal včera o tom, že jedu do Skotska, mohl bych také nastínit plány: Nemám žádné plány. Tedy co se cesty týče. Jinak plán mám – vydělat si na benzín právě tak, jak jsem si přivydělával loni v létě. Pravda, ve Skotsku nemají Karlův most, ale určitě se tam najde místo, kde se dá hrát...
Tak jsem začal nakupovat na dovolenou, protože už nastal takový čas. Nákupů na dovolenou. To přijdete do obchodu s fotoaparáty a je to jak za komančů na banány. Naštěstí jich mají víc než banánů. Těch foťáků. Já ale foťák už mám, tak jsem nemusel čekat tak dlouho, než se mne ujala chytrá paní.
Pracoval jsem teď poslední dobou v oblasti cestovního ruchu, a tak jsem si musel nastudovat spoustu věcí o místech, kde jsem byl buď dávno, nebo vůbec. Když jsem se tak do toho začetl, uvědomil jsem si, že bych měl některé věci dohnat. Jal jsem se toho odhodlaně, v sobotu jsem byl v Kroměříži.
Mám tu další informace z fronty. Z fronty za naším domem, z cikánského dvorku, který denně sleduji, protože se jedná o to, co se dá již hrdě nazvat mikroklimatickým mikroregionem. K vidění je v Praze ledasco, ale něco takovéhoto obvyklé není. Z rybníka Cigáníka se totiž dávno stalo jezero.