Tak jsem kočce Chiméře chtěl udělat radost, a když už jsem byl v nákupním středisku u letiště, do kterého skoro nikdo nechodí, ani proto, že tam má autogramiádu Lucka Bílá, vlezl jsem i do speciálního trendy obchodu pro zvířata – chodí tam jen lidé, ale mají zvířecký sortiment – a koupil jí bonbony.
Přijít to asi nakonec muselo. Čtyřlístek, který pořád nějak nezvládal zapadnout do marketingu 21. století a stále prodléval v klidných dobách předtotalitního dětsko-komiksového monopolu, se rozhodl expandovat. Jako vzor si přitom nevybral nikoho menšího než megapopulární kapelu Gorilaz.
Když se objevil třetí Hitman, jásal jsem radostí, neboť jsem jeho sérii doposud pokládal za to nejlepší, co Ennis vymyslel. To jsem si myslel pod dojmem prvních dvou dílů, které byly přímo prošpikované anti-hrdinským a anti-bílým humorem. Třetí díl je tak trochu přitažený za vlasy. Za čí vlasy?
Nedá mi to a ještě utrousím něco o zeměplošských známkách. Ono to totiž není jen tak, když lidé klidně utrácejí celkem vysoké sumy za něco, co vlastně nemá cenu. Tedy cenu to asi má, když už za to utrácejí, ale skutečné známky jsou zaručeny státem, že odpovídají svojí hodnotě, tady ručí jen Pratchett...
Sergej Lukjaněnko se u nás prosadil ze všech současných ruských autorů asi nejlépe. Jeho trilogie o hlídkách Jiných, bytostí oplývajících magií, se stala bestsellerem jak v Rusku, tak v České republice. Popularitě pomohlo i filmové zpracování. Proč ale knížky o Noční a Denní hlídce berou tolik lidí?
Václav Havel napsal novou hru Odcházení a Just o ní tvrdí, že je to jeden z nejlepších textů, které za posledních deset let četl. Má se jednat o learovsky laděný příběh krále, který zešílí po tom, co přijde o svoje království. Hru může uvést Národní divadlo, jde ale o to, zda nechají hrát hlavní roli Havlovu manželku.
Je krásná sobota. Možná nejhezčí, která nás do konce léta čeká, a tak je třeba jí využít. Pokud se někam chystáte, třeba do přírody, neznám lepší začátek výletu než Šumařovu poezii, která vás naladí na všecky krásy světa. Tak to by bylo promo dnešního příspěvku, sobotní koutek poezie je váš!:)
Ten internet je stejně fantastická záležitost. Po dovolené jsem musel zaplnit informační vakuum ve svojí hlavě, a tak jsem zase začal sledovat internetová média. Je až neuvěřitelné, co vám pak všechno ulpí v hlavě. Jsou to informace, které většinou vůbec nepotřebujete, ale to je přece fuk!
Dnes jsem se skutečně pobavil. Stát má daňovou reformu. Nezbývá už tedy než se zamyslet, co máme my. Máme ji i my? Nebo co vlastně máme? Nebo budeme mít? A co když nic mít nebudeme? To jsou otázky, které se člověku honí hlavou. Naštěstí média pracují za nás, a tak máme reformní kalkulačku!
Shodou rozličných okolností jsem se na svém oblíbeném diskusním serveru dostal až do klubu, kam lidé, kteří nemají příliš práce, přetiskuji bizarní, ba přímo úchylné inzeráty z jakýchsi eroticko-deviantních stránek. Shodou okolností jsem také neměl moc práce, a tak jsem se do toho začetl...
Nebude to trvat dlouho a dočkáme se všech komiksů, které byly označeny ve světě za převratné. Někdy to sice trvá i dvě desetiletí od jejich vzniku, ale lepší pozdě než nikdy. Dalším z velkých komiksů, protentokrát dokonce ověnčených dvěma Eisnery, je zajímavá série 100 nábojů.
Neděle, den, kdy neodpočíval jen Bůh, ale kdy si chtějí oddáchnout všichni uondaní z celého týdne. Ono se to snadno řekne, ale čas od času dostane člověk karty, které by bylo nejlepší zahodit i s rukama. Na stranu druhou, nebýt takových historek, neměl by jeden co dávat na blogísek, že ano...
Každý máme nějaké to příbuzenstvo. Nejzajímavější na něm většinou je, že jsme si ho nikdo nevybrali sám, a proto mají mnoho povahových rysů, které jsou nám zcela cizí a díky nimž máme mnoho témat na rodinných seancích, kde se právě tito příbuzní neobjeví. Já mám malou rodinu, ale teta stojí za to.
Pátek byl den plný veselých událostí, které mne z části pobavily a z části udělaly radost. Půl dne jsem strávil na letišti, kde jsem byl na svatbě. Ano, zní to úchylně, ale je to tak. Nízkonákladová letecká společnost Easy Jet pořádala pro svoje zákazníky první svatbu na letišti v celé Evropě.
To léto, když se člověk vrátí z chladného severu, je poněkud ubíjející. Lepivé a nevřelé, jen trošku horké, ale mohlo by být víc. A slunce jen tu a tam se podívá a zpraží nás. Tak nějak se těžko vrací do reality a nejlépe to jde v nocích, které nejsou tak mrazivé jako na Orknejích. Inu... Koutek poezie...
Možná by některé z vás zajímalo, co se dělo celý ten měsíc, kdy jsem byl za hranicemi, s mojí kočkou Chimérou. Nebo s kočkou, které patřím? Dnes vám vše dopodrobna vypovím, protože kočka Chiméra odjela, tak jako čas od času jezdívá Garfield, na venkov, kde slyšel pouze a jenom „jez, jez, jez"!
Arkham – pochmurný dům v pochmurném městě. Každý komiksový fanda ví, že Arkham je blázinec města Gothamu, do kterého jsou zavíráni šílenci, které v temných ulicích pochytá Batman, muž-netopýr střežící právo a pořádek pitoreskní aglomerace. Arkham je místo, kam byste na exkurzi nešli...
Jak jsem se vrátil z těch cest, stal jsem se poněkud všímavějším k tomu, co nám hrnou na reklamních plochách v Česku do hlavy. Během cesty z hranic s Německem na Moravu jsem potkal celkem čtyři neskonale idiotské billboardy pyšnící se patvarem složeným z češtiny a nesmyslné angličtiny.
Cesta zase zpátky. Když se v pět probudíte na dálnici kdesi v Německu, jste trochu zdezorientovaní, ale to nic. Probudíte se ve vlastním autě, tak vám brzy dojde, že je všechno víceméně v pořádku. Netušíte sice, proč je tma a proč jste, kde jste, ale po chvíli přemýšlení se rozhoupete co a jak.
Francouzi, Francouzi... Co bych k nim řekl? Začal bych asi tím, že jsem ujel přes pět tisíc kilometrů, aniž by mi kde spadla ze zadního sedadla lednička. Ve Francii, ve které jsem strávil půl dne, lednička spadla celkem čtyřikrát. To, co předvádějí na silnici, je neskutečné. A ty traktory...
Už nejsem na ostrovech, ale to je zřejmě z předchozích náznaků zcela jasné. Jinde jsem. Dokonce zcela jinde, než jsem očekával, že budu. Naplánoval jsem si, že po Skotsku bude hezké strávit zbytek měsíční cesty v Bretani. Ale jeden míní... Však to znáte. A hádejte, kde teď tedy jsem?
Konečně jsem viděl Otce prasátek. A se všemi bonusy, takže mám docela přehled, co a jak. Pozoruhodné je, že 80 % herců v něm jsou gayové. Nic proti nim, ale když vidíte takového pěkného hoše, jak vypráví, jaké pro něj bylo hrát Smrtě, rozhodně trošku znejistíte. Ale DVD je to moc hezké.
Dobrá, Jamboree. Co to je? Něco s velkou tradicí, skauti to pořádají snad už sto let. Ale takové zeměplošské jumboree, to je něco, co u nás v Česku nezná ani Word.:) Rozhodně jsem se podíval někam, kam se hned tak nikdo od nás nepodíval a mám z toho rozporuplné dojmy. A inspirovalo mě to.
Tak do vás pustím zase trochu poezie, snad to překousnete. Tahle už je z větší části anglická, takže můžete porovnat odlišnost chutí.:) A to vás příští týden – snad – čeká i nějaká poezie bretonská, ale tím si nemohu být jist, neb jsem ještě neokusil tamějšího vzduchu ni vody, tedy nevím, co bude...
Den v klidu a míru, den s vanou a všemi požitky, které skýtá internet a střecha nad hlavou. Takovou krásu po čtrnácti dnech, to si člověk neumí jen tak představit. Rozpaky jsem musel skrývat jen v okamžiku, kdy jsem pochopil, že ten pán se zástěrou je sluha, který je připraven nakrmit mě a tak podobně.
Probudil jsem se na parkovišti. Několikrát. Kamiony se na něm jen střídaly, ale zase dlužno podotknout, že jsem na jihu, to se pozná už podle toho, že není třeba balit se ve spacáku do deky, ponča a do dalších cestovatelských propriet naučených ve Skotsku. Tomu probuzení se pak podobal celý den.
Některé dny prostě vyjdou, o tom není třeba vést diskuse. Na mém výletě je naštěstí každý zcela jiný, ještě jsem neměl dvě stejná vejce, zkrátka nudy si příliš neužiju. Třeba úterý. Úterý bylo plné takových úchylností, že až hanba mluvit. Začalo to hned po půlnoci, kdy se mi někdo snažil dostat do auta...
Carlisle, 30. 7. – Tak se mi blíží půlka výletu. Shodou okolností jsem právě dnes přejel do Anglie, a to hned několikrát. Přitom mě napadl naprosto pravdivý bonmot: Na hranicích je krásné to, že se dají překračovat. Ve Skotsku jsem ještě stihnul tři hrady a dům skotské královny Mary v Jedburghu.
Edinburg mám za sebou. Sláva. Trochu jsem se toho bál, protože parkování a doprava ve velkých městech není to pravé ořechové. Nakonec to nebyla hrůza z tohoto hlediska, ale dojmy turisty nakonec nejsou nic moc. Nevím, co jsem čekal, ale po všech těch hrobkách tam bylo moc lidí.:)
Stirling, 28. 7. 22:28 – Jak se zdá, hodní lidé jsou kolem celého světa a já na ně mám kliku. Jak blázen. Ráno se totiž ukázalo, že všude okolo by se tábořit dalo, jen já trouba se zabořil. Nedalo se nic dělat, šel jsem do vesnice. V osm. Nikde nikdo. Sobota, a ve Skotsku všichni slušní lidé spí.