Mám kočičí víkend. Známá rodičů, která chová norské lesní kočky, má nová koťata, která jsme jeli fotit. Při té příležitosti jsme vyzvedli i kotě z vrhu předtím, které si zase dnes vyzvedne jiná známá. Kotě se jmenuje Malenka a svou suverénností si obtočilo kolem drápku celou rodinu.
Babí léto je pryč. Možná se ještě vrátí, ale to, co počasí předvedlo v posledních dnech, to je vážně ohavnost. Naštěstí na začátku týdne to ještě šlo, takže ta trocha poezie, co se u mě urodila, není ještě tak nejhůře deprézivní. Ale bojím se, že se nemusíte bát, týden dva a ono to přijde. A určitě to bude něco.
Tak nějak v souvislosti s tou kamarádkou, která je tajná ctitelka, jsem se zamyslel, jak to vlastně je s našimi zájmy a tím, co či kdo nás k nim přivede. Třeba mám jinou kamarádku, která třeba vůbec neměla zájem o komiksy a dnes mi psala, že v příloze lidovek je článek o nich, ale že je divný...
Jan Jandourek je nejen bývalý kněz, bývalý vysokoškolský pedagog, esejista, blogger a já nevím co všechno, on je i vydavatel. A v úterý křtil třetí knihu svého nakladatelství. Konkrétně se jednalo o docela zajímavou knihu. Poslední doposud nepublikovaný román spisovatele Jana Křesadla.
Koutek vogonské poezie spal docela dlouho. Nebylo to proto, že by lidé nepsali veršíčky pro lidičky, ale už jsme v rubrice tak nějak pokryli všechny typy „na nic" básníků. Nacházet další není problém, ale v zásadě se to stále opakuje. Já čekal, až se objeví nějaká další skutečná osobnost daného žánru!
Abyste věděli, že na vás Šumař myslí, vybral jsem na dnešní večer hned dvě akce, na které se můžete dojít podívat. Osobně bych rád stihnul obě, ale vzhledem k tomu, že na jedné jsem hlavní medvěd, kterého budou ukazovat, na akci druhou se nedostanu. A přitom mě to hodně moc mrzí...
Chuck Palahniuk je můj oblíbený spisovatel. Je to taky trochu magor, ale kdo dneska, kdy je slovo „normální" bráno skoro jako urážka, není? Přežil jsem spoustu jeho nejrůznějších špumprnáglí, jednu praštěnější než druhou, ale přežít jeho Deník, to bylo docela utrpení i pro mě. A to jsem fanda.
Až se zase jednou budete nudit, protože bude neděle, nikde nikdo a nikde nic, co byste mohli dělat, všechny knihy budou dočteny, všichni budou trčet mimo město... Pak nastane čas hrát nějakou hru. Třeba. A já jsem zase dospěl do stavu, kdy jsem veselý a hravý, tak jsem se jedné zase chytil. Nebo ona mě.
Je sobota a to znamená, moji milí čtenářové, že budeme pokračovat v projektu Šumařův rok v básni. Přiznám se, že z podzimu mě nejvíc fascinují ne ty barvy, které nás čekají na zemi, ale ta modř. Ta hluboká, chladná a definitivní modrá, o které není pochyb. Jako přišla z Platónova světa idejí.
Mám jednu kamarádku, která se na stará kolena, tedy je jí pět a dvacet, ale co si ty ženské dneska všechno nevymyslí, zamilovala do jednoho zpěváka. Že je něco podobného normální je stejně známé, jako že je to tragické. Naneštěstí toho zpěváka téměř znám a dokázal bych je zkontaktovat. Naneštěstí...
Po interních kanálech proběhla zpráva, že v úterý a ve středu se budou natáčet v Divadle v Dlouhé pro televizi Soudné sestry a že se tam fanoušci jako mají vypravit. Dokonce i jakési lístky po stovce se daly přes jednu větev fanklubu sehnat. To sice selhalo, ale i za plnou cenu to pořád stálo za to...
Tak dnes už naposledy o mém skvělém víkendu, který jsem strávil na Moravě. Tentokrát to bude veselá historka jako by přímo vystřižená z pitomého filmu. Nikde jinde se totiž nic podobného stát nemůže. Tedy nikde jinde krom blbé komedie a v okolí mě a kamaráda do deště Radka.
O víkendu jsem toho zažil skutečně hodně, sám sebe jsem překvapil, co všechno jsem stihl. Bylo toho tolik, že v neděli už jsem zapomínal na věci, které se odehrály v pátek! A že to byly skvělé věci! Jen těch zážitků bylo až do alelujá. Dnes bych se zaměřil přednostně na Znojmo a jeho vinobraní.
Stala se podivná a nečekaná věc. Přijel jsem ke svým rodičům a moje mobilní připojení na internet začalo zničehonic fungovat. Po roce a půl, kdy tu nebyla šance se připojit. Tak toho využívám k napsání prvního příspěvku z jižní Moravy. Je to taková premiéra, tak si ruším bloggerské volno.
Podzim nezpochybnitelný. Snad přichází ještě babí léto, ale obloha je hlubší než kdy předtím a poezie už není bezstarostná. Je plná vzduchu, plná pohybu. Jsem teď na Moravě a procházím se kolem vinohradů. Plaším špačky a sleduji, jak se do té oblohy propadají. Jsou lehčí než vzduch.
Je to tak. Když tohle čtete, jsem už na Moravě, v místech, kde ani internet nemají! Mám naplánovaný skvělý víkend s americkými přáteli kolem Znojma a Mikulova, čeká mne vinobraní a spousta dalších taškařic, o kterých si budete moci později přečíst. V neděli si asi vezmu bloggerské volno.:)
Zamyslel jsem se nad tím, jaké to bude, až budeme mít nad Prahou mrakodrapy. Vlastně nejde zřejmě o nic jiného než o vyplnění proroctví nebohé kněžny Libuše, jež jí do úst vložil kněz Kosmas. Budeme mít budovy, které se již téměř a skoro úplně budou dotýkati hvězd. Tfuj tajxl ale už.
Jsou okamžiky, kdy člověk hledá výmluvy. Dokonce jsou okamžiky, kdy člověk hledá výmluvy, aniž by je potřeboval. Zkrátka se stane věc, kvůli které nestihne jinou věc a je zle. Někdy se dokonce věci vyvrbí tak, že se spletou dohromady a vysvětlení pak zní tak neuvěřitelně, že by znít nemělo.
Dobře, Šumař dohání svět, poslední posty nejsou nejžhavější novinky, ale dělám to pro věčnost (tedy aspoň pro tu dobu, dokud nezruší internet). Navíc občas narazím na některé věci bohužel o něco později, ale stojí za to. Třeba tenhle člověk se zlatem v hrdle, který donedávna prodával mobily.
Víkend jako je tento a trocha jemného deště... To je přesně to, co se hodí ke knize Na jih od hranic, na západ od slunce japonského autora Haruki Murakamiho. Upřímně řečeno, vůbec se to k sobě nehodí, protože ta nálada, do které vás kniha dostane, není rozhodně z nejveselejších, co znám.
Máme tu neděli, tak si dáme trochu oddychovější téma. Tohle mi leží v hlavě už asi týden, jen jsem se k tomu pořád nemohl nějak dostat. Brouzdal jsem, jak je dnes módou, onehdá po YouTobe a najednou jsem si vzpomněl a na léta devadesátá a na to, co jsme poslouchali na základní škole...
Minulý týden jsem slíbil, že se jedná o poslední horkoletní verše a ani jsem netušil, jak moc jsem měl pravdu. Je podzim se vším všudy i bez všeho slunce. Je mdlo v průchodech a beznaděj se žene v řekách, které řvou svůj necitlivý chorál. Tak jakou byste v tomhle asi čekali poezii?
Když jsem včera odcházel na operu, už jsem si nestihl nikde přečíst, že odvážejí do nemocnice Luciana Pavarottiho, aby v ní na druhý den brzy ráno skonal. Zamyslel jsem se nad svým vztahem k tomuto muži. To vysoké C už jsem také okusil, ale v jeho podání zní nesrovnatelně lépe...
Kdybychom řekli, že první letošní premiéra nepřinesla žádné překvapení, nebyla by to pravda. Ve většině ohledech se jede dále ve vyjetých kolejích, ale přesto se při představení objevilo několik okamžiků, které snad dávají naději, že už brzo se něco stane a česká opera se probere z letité agonie.
Inženýr Josef Peřina prohlásil, že rok, jako je tento, jižní Morava a její vinohrady nezažila, co on pamatuje, tedy celé desítky let. Co je na něm tolik výjimečného? Už prvního září byl na Mikulovsku zralý ryzlink vlašský, čímž předběhl obvyklou dobu dobrých let o deset dní až dva týdny. A negativa?
Dlouho jsem přemýšlel, jak u sebe na „blogísku" provětrat první školní den. Píšou o něm všechna média, proč bych se také nepřiživil. Je to takový zlom v roce i v životě, když se musí do školy, ale to se ví. Naštěstí se mi pak přihodilo několik veselých historek přímo souvisejících. Mám to ale kliku!
Vypravil jsem se zase jednou za rodiči, abych jim udělal radost svojí přítomností a abych do Prahy zase přivezl nějaké víno. Ještě v autě jsem se dozvěděl, že v Dolních Kounicích v klášteře Rosa Coeli proběhne Mozartovo Requiem. Klášter nemá střechu a je neskutečně romantický...
Už jste někdy pocítili úctu před kruhem a jeho dokonalostí? Mně se to čas od času stane, ale před pár dny mne to zasáhlo jako kulový blesk. Najednou jsem stál ve středu kružnice a snažil se dohlédnout jejího nedozírného obvodu. Zavzpomínal jsem na dva pí er, ale ta jediná neznámá mi prostě chyběla.
Skončily prázdniny, skončil srpen, je čas na poslední horkoslunečnou poezii tohoto roku. Od příště začnu míchat barvy a topit řádky v plískanicích, jak se na každého slušného adepta básnictví sluší a patří. Ale ne ještě dnes, dnes ještě ne. Dnes to budou horké vášně a spalující city. A nebo taky ne.