Začal jsem takhle na podzim cosi spisovat. Sednul jsem si a ruce skoro samy spustily. Já to pak jen opravil, doplnil chybějící interpunkci a tak. Většina z toho tedy tak ani není moje a já vlastně předkládám začátek něčeho, co jsem nevymyslel. Ale doufám, že to třeba dokončím. Moc doufám.
Kdyby byla má kočka už dříve nějak politicky uvědomělá, řekl bych si, že se zrovna zabývá svým postavením u mě v domácnosti jako menšiny a hodlá bojovat za svoji autonomii. Takhle mám jen pocit, že je podzim a i Chiméra je podrážděná a protivná víc, než by bylo zdrávo a záhodno.
28. října a státní svátek z nejsvátkovatějších. Oslavil jsem jej svébytně – dostěhovával jsem tetu. Aby to bylo kompletní ale, dal jsem si večer Libuši v Národním. Kdybyste se chtěli zeptat, kde byla Kazi, tak ta tam byla taky, ale jmenovala se Kříž – sólista, který poKazil, co jen mohl.
Měl bych tu ještě pár informací o pátečním večeru, který byl tak kulturní, že jsem to dopředu vůbec nepředpokládal. Nakonec jsem stihnul celkem tři koncerty a ještě jsem sám performoval jako živý obraz. Chtěl jsem za sebe vybírat peníze, ale nikdo mi nechtěl dát ani korunu. Nedivím se.:)
Jsou týdny, kdy je poezie nedostatková. To marně bloudím mezi regály a jen tu a tam zavadím o výprodejové dvojverší, které se s trochou snahy dá přetepat v cosi, co se bude tvářit alespoň trochu chutně. Ale jsou i týdny, kdy dorazí verše z tropů jako exotické sladké ovoce. Tohle byl jeden z nich.
Festival Struny podzimu považuji za jednu z nejlepších hudebních akcí, které se u nás za celý rok konají. O to víc mne mrzí, že jsem ve čtvrtek stihnul teprve svůj letošní první koncert. Ještě víc mě mrzí, že jsem si vybral tento, protože jediné, proč si člověk podupával nohou do rytmu, byla zima.
Já nějak nemám rád konzumní společnost a brojím proti ní, kde můžu, ale stejně jsem jen pokrytec, který se pak dá snadno zlákat a obdivuje se tomu, co nám dnešní doba přinesla. Vezměte si třeba můj poslední zážitek, který se týká zbrusu nových brýlí, které mám zrovna na nose.
V úterý jsem jako hlavní bod celého dne navštívil pravidelné veřejné zasedání Klubu Julese Vernea, na němž jsem minule povídal o Skotsku. Tentokrát přednášela známá to všechnomožné (jako třeba editorka) Jana Jůzlová. Konkrétně šla řeč o její dámské jízdě do daleké Indie.
Včerejší den mi uštědřil několik políčků, k nimž nebylo zapotřebí ničeho více než otevření novin. Zjistit, že prezident státu, v němž žiji, se mílovými kroky blíží k hranici psychopatie (a kdo ví, zda ji už nepřekročil), není zrovna příjemné. Ale co je to proti té další novině, kterou jsem se dočetl: Brumbál je gay!
Píšu v posledním roce fejetony pro jeden server zabývající se IT. Je to docela psina, protože o IT skoro nic nevím. Nic jiného než fejetony bych proto ani psát nemohl. Tématem je mi většinou moje vlastní neschopnost, která ale nerudné ajťáky žhaví do běla. Svými nadávkami jsou k sežrání.
Když jsem dnes přemýšlel, o čem by měl být blog, došlo mi nakonec, že pokud se něco neochodí, tak je to moje kočka Chiméra. Řeklo by se kočka. Němá tvář. Jenže Chiméří mimické schopnosti jsou nadprůměrné, jako vůbec všechno na mojí kočce. Už máme šest a půl kila a skoro zimní kožich.
Dnes je sice na nic počasí, ale mám radost, zdá se totiž, že nakonec přece jen nebudu na nic básníkem. Včera byla v Blansku vyhlášena Literární soutěž Františka Halase, do které jsem poslal nějakou svoji poezii. Nevyhrál jsem sice, ale druhé místo také považuji za moc pěkný výsledek. Pár veršů na oslavu:
To je zase Blázinec, ale tentokrát si za něj můžu sám. Čtu totiž právě knihu tohoto jména. Napsal ji francouzský spisovatel Régis Jauffret a vydal Odeon jako další titul ve svojí světové knihovně. Francouzské literární kuchyni příliš neholduji, tak je to pro mě docela zajímavý exkurz.
Tak jsem vám dneska zažil několik rozčilení tak velkých, že se mi to už dlouho nestalo. Ani psát se o nich nedá, a tak jsem přemýšlel, že si zase rýpnu do naší Národní knihovny a do toho, co se kolem ní opět strhlo. Celkem zírám, jak Bém otočil, i na to stádo volů, které ví všechno nejlíp.
Dnes jsem dohonil něco z povinného vzdělání, které by měl asi absolvovat každý, kdo si chce říkat Čech. Tak dobře, poněkud přeháním, ale je fakt, že pivovar U Fleků by měli navštívit všichni, protože tak nějak patří ke koloritu Prahy. Ale zcela upřímně – dnes patří spíš ke koloritu Prahy pro cizince.
Tak ono to s tím autem ještě neskončilo. Spíš to naopak teprve začíná. Krom toho, že mě v neděli zřejmě odtáhli protiprávně (to se zjišťuje), dneska jsem si vysloužil pokutu za špatné parkování. A zase úplně nevinně. Navíc mám auto zaprasené, že to svět neviděl. Inu, stálo uprostřed stavby.
Neděle... To vám zase byla povedená taškařice. Rozhodli jsme se, že pojedeme na houby a ještě se stavíme u Kounovských řad, podívat se, jestli tam od jara ještě stojí. Co vám mám povídat... Tak drahou smaženici, jako byla ta dnešní, jsem snad neměl v celém svém dosavadním životě...
Tak jsem konečně dospal ten deficit ze čtvrtka. Dobře, možná s tím má co dělat, že jsem zase do noci poslouchal mp3 Princ dvojí krve a doplňoval svoje popkulturní vzdělání, ale i tak, hurá, sem vyspaný. A co mám pro vás? Krátkou, ale povedenou historku svojí tety s vážnou poruchou jejího auta.
Ten poslední týden byl na poezii nějak bohatý. Nevím, co se dělo, ale třeba ve čtvrtek jsem nemohl vůbec usnout, podařilo se mi to až v šest ráno. Tolik probdělého času, ve kterém se člověk blíží deliriu už se na tvorbě podepíše. Co jiného taky dělat než psát? Přidám vám dnes i jeden písňový text.
Zajímali jste se někdy o čínský kalendář? Pokud ano, víte, že je rok prasete. Pokud ne, tak vám to teď říkám. Ne, nebojte se, nezačnu se tu rozkecávat o astrologii, ale stejně připomenu alespoň základní aspekt, který má rok čuníka přinést. Podle Číňanů samotných to má být rok nebývalé hojnosti.
Tak mám sice zase zpoždění, ale co už se mnou. Až teď jsem se dostal ke Konečnému řešení Michela Chabona, útlé to knížečce ze světové knihovny Odeonu. Úžasně intelektuální knižní řada Jinřicha Jůzla. Od Chabona, u kterého pořád nikdo doopravdy neví, jak číst jeho jméno, je to už druhá kniha.
Tak jsem na jaře psal, že jsem se nechal, zcela nadšeně, dravě a zcela blbě, zaangažovat na jedné knížce. To víte, mít básničku vedle Žáčka, Sýse (ne Mirku, v tomto mi jeho rudost nevadí:)) a Suchého, to je příležitost, řekl jsem si. Bohužel kniha je prý děsivý paskvil. Já ji totiž nikdy neviděl.
Mám štěstí, že mám dobré a ještě lepší přátele. Právě díky nim jsou mé dny pestřejší a chmury mne nepřepadají tak často, jak je v tomto věku obvyklé. Třeba jejich zásobování vogonskou poezií, to je vám takové radosti na Starém bělidle, že mi to nedá a musím se s vámi o tu krásu nesmírnou podělit!
Když mám ten komiksový víkend, tak to dotáhnu do konce. Už dlouho nešla řeč o Asterixovi, ač vyšla další dvě pokračování. Mlčel jsem. A proč jsem mlčel? Protože jsem je zapomněl přečíst. Takový jsem já. Prostě koupil, založil, zapomněl. A dnes našel. Takže moje neděle znamenala hned 2x Asterixe.
Tak je neděle a mám dost času. Tedy nemám dost času, jen na ten blog asi jo, protože kdo by to tu četl před obědem, že? Aha. Vy, vy a vy. Tak jo. Mám komiksový víkend a je to náročné. Dočetl jsem Bezpečnou zónu Goražde a zanáším – konečně – redakční úpravy do Rising Stars, aby vyšly.
Ten týden nějak nepřál poezii, snad jen ty pražské ulice mají jakousi vlastní, kterou vnímám, když se jimi brodím a deru za denním chlebem.:) Ale ne, mám pár veršů ještě z víkendu, kdy jsem byl na Moravě a pár jiných se také najde. Poezie je také droga. Když jste v tom, máte to už zřejmě na furt.
Už dlouho chci napsat příspěvek o tom, jak chodím do práce. Ne o tom kam a proč, ale kudy a jak. Je to totiž každý den taková malá odysea a já si ji více či méně užívám. Chodím sice skoro pokaždé pozdě, ale za všechno to, co je cestou k vidění, to asi stojí. A navíc mám pohyb na vzduchu. Jakémsi.
Dnešek mi hnul hned několikrát žlučí. Kolikrát si říkám, že se ti lidé měli docela dobře, když noviny vycházely jen jednou denně a ne okamžitě potom, co se něco udá. Kdysi se rozčílili jen po ránu, když došli do trafiky a podívali se na titulní stranu. A proto dnes zveřejním uklidňující kuchařské recepty.
Včera jsem se stal útokem sabotáže, která měla za cíl zviditelnit jeden cizí blog. A světe div se, povedlo se to. Majitel/majitelka provedl/a velmi zajímavý tah. Napsala mystifikační příspěvek o několika nejnavštěvovanějších a nejvýraznějších blozích na bloguje. Věřte tomu, že to vyšlo na 100 %.
Nedá mi to, musím napsat zase o Chiméře. Minule jsem si stěžoval, že se doma chovala jako pubertální princezna, která je protivná a nevytáhne paty ze svého pokoje, když venku je hezky a všichni okolo ní si hrají na sluníčku, šťastní a spokojení. To už je ale za námi, teď se zase předvádí jako nejroztomilejší kočka světa.
Šumařův sumář vám dnes nabízí absolutně exkluzivní interview s Ing. Josefem Peřinou, jedním z nejvýznamnějších moravských vinařů. Rozhovor je určen pro zahraniční médium, ve kterém vyjde v redukované podobě. Cílem rozhovoru je přiblížení moravského vinařství lidem ze zahraničí.