To, že jsem našel, kde bydlí Bystronožka, nemohlo mne ještě spasit. Ve snech jsem se ještě tu a tam vracel do míst svého šílenství, ke své nepřítomnosti v tomto světě a možná i v jakémkoli z těch, jež byly kdy popsány. Stvořil jsem si vlastní střechu, z níž jsem pohlížel do tmy ve formě litinového kohouta, jenž sám o sobě tvrdí, že je železný.
To byl zase den. Jak jsem naznačil už včera, dělníci nám měnili okna. Naneštěstí jen na jedné polovině bytu, tzn. ne v mém pokoji. Za měsíc přijdou znovu a zaprasí celý byt podobně, jako tomu bylo nyní. Bydlíme v domě, kde jsou zdi plné štěrku, popela a sazí. Umíte si to někdo vůbec představit, co to bylo?
Dnes si neodpustím po dlouhé době kulinářské okénko, ke kterému mě vyprovokoval můj dnešní zcela náhodný nákup. Článek věnuji olivovému oleji a olejům vůbec. Zdá se vám to jako málo nosné téma? Mně ani ne, protože koupit výhodně dobrý olivový olej v Česku, to rozhodně není jen tak.
Trvalo mi to, jsem ostuda, ale konečně jsem se dostal k Hvězdnému prachu co by k filmu. Reference jsem měl docela pozitivní, tak jsem se nikterak neobával, ba jsem se těšil. Ovšem to, že film předčí moje očekávání, jsem nečekal. Z filmu sálá lehkost a je vidět, jak se při natáčení všichni bavili.
Ocitl jsem se v sobotu na narozeninách svých známých v Trutnově. Že je to daleko, to jsem věděl, ale že je to pouhých 30 km od Pece pod Sněžkou, to mě nenapadlo. Tak jsem tedy vlastně jel do třeskutých hor, aniž by mi to nějak zvlášť došlo. Tož hezké to tam mají, hlavně Krakonošovo náměstí.
Tisící příspěvek na mém blogu. Kdo by to byl řekl, že je jich tolik. Pilný jako včelička, dalo by se říci. Ale nač? Pomíjivé je to tu podobně jako poezie, tedy nejvíce ze všeho. Trochu si přijdu jako don Quijote, jak tak plním stránky chiméry zvané internet. Ale co už, když mě to baví. A vás?
V pondělí Slovensko, dneska French connection. Doslova a do písmene, jel jsem si totiž na letiště pro novou spolubydlící. Sehnal jsem ji přes internet už začátkem prosince, přijela až dnes, ale zase jsme stihli všechno připravit na její příjezd. Našli jsme se v pohodě, a tak začalo oťukávání.
Církve jsou v posledních dnech nějak populární v našich médiích. Dalo by se říci, že se vyhřívají na výsluní přízně novinářů, což se nestává tak často. Přitom to nejsou zprávy nijak stejnorodé, ba naopak, máme církve na měkko, po mlynářsku, na modro a na další a další způsoby, jak komu libo.
Dnes je poslední úterý v měsíci (aspoň doufám), a to již pravidelně znamená, že se koná KJV (pro neznalce zasedání Klubu Julese Verna). Jako člen klubu se snažím chodit, kdy to jen jde, navíc máme na programu většinou zajímavé přednášky. Tentokrát bylo promítání a povídání o Petrohradě.
Jsou dny, kdy nic neděláte. Za takové vás čas od času chytnou výčitky svědomí. Pak jsou ale dny, kdy toho děláte tolik, až je vám celkem hanba. Nakonec jsou dny, kdy vlastně ani nevíte, jak jste to všechno, proboha, mohli stihnout. Tak takový den jsem já prožil v pondělí. To byla hektika.
Naposledy jste se mohli dočíst, že se kočce Chiméře skutečně líbí můj futon. Mám dojem, snad to není má utkvělá představa, že ji baví o něco víc než normální postel. Navíc když zvednu jednu část jako opěradlo, užívá si pocit sezení na hraně. Vyhraněná osobnost to je. Jenže mi stůně!
Konečně se mi do rukou dostala kniha, po které jsem už nějaký čas pokukoval všude možně, ale nechtělo se mi za ni dávat nekřesťanské peníze. Kdo si počká, ten se dočká, a tak jsem ji nakonec objevil u Fryče v Liberci za pouhých 100 Kč. Tímto děkuji Billy, svojí liberecké spojce, za její zaslání.
Spánek v těchto pošmourných dnech chodí jaksi stále později, a tak se sobotní blog také posunul až do předpolední hodiny. Na stranu druhou je futon lůžko poetické, a tak večery na něm nejsou neplodné a ty dlouhé noci tomu jenom napomáhají. Minulý týden byla poezie idylická, tak dnes nebude.
Nemohu se nepodělit o veselou a pro mne nepříliš lichotivou historku. Jsem už takový – co na srdci, to na jazyku (ne, nemám tuberu, nebojte). Je to příběh plný ponížení o ztrácení sebeúcty a komičnosti života jako takového.
Čtu si tak v poslední době zprávy a zjišťuji, že ožehavá a žhavá témata nějak ztrácejí na bojovnosti. Mluvím konkrétně o klonování a o teleportování. Pojmy ze sci-fi, které dneska už ani žádné sci-fi nejsou. To první rozhodně ne, to už je totiž zcela reálné. Onehdá jsem poslouchal Vltavu...
Tak je to na tuti, jsem geniální. Dobrá, zase jen přeháním, ale píšu tento příspěvek z fantastického nového lůžka Šumařova, kteréžto změní celý můj noční život a přinese pokoj, klid a mír mým zádům. Nebo v to aspoň doufám. Mám dojem, že se nemýlím, první minuty jsou zcela skvostné.
Dnes se zase vrátíme k mému milostnému příběhu o Bystronožce a Kočkolíně. Nezapomněl jsem na ně ani letos, i když jsem v psaní neudělal tento rok ještě žádný pokrok. Jsou ale ve mně, provázejí mne obě, ať se hnu, kam chci. Zvlášť noci jsou jich plné. Jestli je také potkáváte, napište mi o tom...
Přečetl jsem si dnes, že v Nové Pace od Nového roku nechtějí nic za svážení odpadků. Občané byli motivováni zrušením poplatků, když vytřídí více odpadků než předchozí rok. Povedlo se. Jen ekologové mají obavy, že teď už motivace dojede. Zastupitelstvo se ale nebojí, zavedlo by poplatky.
Tak nějak nevím, co se to s těmi lidmi děje. Tedy konkrétně s muži, ženy jsem ještě prát se neviděl. Ale to, čeho jsem v poslední době svědkem, je poněkud znepokojující a může to znamenat dvě věci. Buď jsou lidi už vážně v háji a neví kudy kam, nebo jsou to prostě dobytci, kterým není rady.
Jsou okamžiky, kdy to na člověka přijde, kdy si uvědomí, odkud je, odkud jde, a když už neví, kam kráčí, je dobré si tu chvíli nějaký čas podržet, věnovat se té myšlence a chutnat ji jako víno, které jste pili před lety, sledovat, co nového je v chuti, zjišťovat, co zůstalo a jak je stále ještě opojné.
Probírám se dnes celý večer knihami, které přišly z Mostu, Chiméra chrní vedle mě a je ráda, že nikde netrajdám. Zbavil jsem se Holanova Strachu, dozvěděl se, Co zbylo z Anděla, se slečnou Perézovou čtu to V jazyce dolor... Ale nejvíce přikyvuji v Přestupném roce Jiřího Koláře. Je také proč.
Dnes bude jen velmi krátký blog, protože se mi nějak protáhl návrat domů a v práci mě zrovna pekelně školí, tudíž musím být fit. Naštěstí jsem se neopil ani přesto, že jsem byl na Open micu Michala Bystrova, kterému se z noci na středu narodila dcera, kterou pojmenovali Anička.
Už dva dny o tom uvažuju. Možná i tři dny. Blog je vlastně vždycky narcistická a egoistická exhibice, kterou autor blogu dokazuje, že je v tom či onom nejlepší (byť by to bylo utrpení či vlastní blbost). Ale využívat jej záměně pro svůj prospěch není tak obvyklé. A já to zrovna hodlám udělat!
Netrvalo to ani rok od okamžiku, kdy se na Creweconu konala přednáška Petra Putny o překládání Simpsonových, a Komiksové extrabuřty jsou na světě. Co se dá psát o něčem, co všichni znají? Asi něco podobného jako o Garfieldovi. Simpsonovi se svojí životností řadí právě k němu.
Máme tu co? Máme tu Tři krále. To znamená, že je konečně konec všem těm chvojkám a baňkám a řetězům. Konečně shledávám něco poetického na hesle „Radujme se, veselme se!" Můj čas veselení je tu, a tak jsem se do toho dal s velkou vervou. Chiméra moje svěcení Tří králů určitě ocenila.
Kde kdo šílí, že je vše laciné a že je třeba jít nakupovat. Já nešílím, protože mám zaprvé dojem, že vše je pořád nestydatě drahé, zadruhé utahuji opasek, zatřetí mám co potřebuji a začtvrté levně jsem nakoupil knihy, což znamená, že mě to bude stát celý majlant a zas budu bez peněz. Klasika.
Pěknou první sobotu v novém roce vám všem přeji. Ani letos se nehodlám vzdát psaní poezie, ba naopak, hodlám psát ještě urputněji než v letech předchozích, protože jedině cvik dělá Mistry a žádný učený z nebe nespadl a tak vůbec. Hlavně také letos přeji všem více poezie v jejich životech.
Před Vánoci vyšel i od jara ohlašovaný komiks nakladatelství Netopejr s názvem Šmankote. Jedná se o vůbec první příběhy Spejbla a Hurvínka převedené do komiksu. Když jsem se o počinu dozvěděl poprvé, jásal jsem, protože jsem cítil velký potenciál. Bohužel po přečtení už já sám nejásám.
Společně s opuštěním bohémského žití na volné noze jsem se uvolil i ke koupení měsíčního kuponu na MHD. Může za to hlavně to, že do práce musím metrem. Do těch předchozích jsem chodil převážně pěšky, a tak nemělo cenu kupon kupovat. Zavzpomínal jsem tedy na studentská léta.
Tak jsem zase v civilizaci. Nechtěl jsem ani říkat, kde jsem, protože jsem nevěděl sám dost dobře, co tím sleduji, ale myslím, že nakonec to za napsání na blog stojí.:) Byl jsem od 27. 12. až do 1. 1. na meditačním kurzu vipassany. Jedná se o buddhistickou meditační techniku skládající se ze dvou částí.
Tak je to tady. Máme minutu po půlnoci, minutu z nového roku 2008. Vzhledem k tomu, že v roce 2012 bude konečně konec světa (:-)), není to snad ani důvod k oslavám. Nebo naopak je, kdo ví. Já se bujarého veselí vzdávám na památku těch, kteří již nejsou mezi námi a jimž se přihodil rok 2007.