Ztratil se mi dokument, ve kterém jsem měl připravená témata na blog. Jo, je to tak, musím si to psát, když už mě napadne, o čem jsem nepsal. Jsou totiž dny, kdy je vám tak nějak příjemně normálně, že z toho ani zápis nemusíte pořizovat. Naštěstí jsem potkal svého kamaráda černopasažérníka...
Zařídil jsem si účet na jednom z takových těch sociálně proplétacích webů, kde se zkontaktujete se svými známými a kamarády a můžete s nimi vyvádět vylomeniny na internetu. Spousta zábavy a veselého pošťuchování, her, kvízů, soutěží a aplikací, u nichž přestanete tušit, co je normální.
Úterní Klub Julese Vernea se v zásadě velmi vydařil. Ondřej Neff se totiž chopil, podobně jako před několika málo lety František Novotný, role „převypravěče" a s Albatrosem připravuje přepsaných jedenáct (nebo dvanáct?) románů Julese Verna. Všechny, které ilustroval Zdeněk Burian.
Nedělám to moc často, abych komentoval dění přímo aktuálně (když nepočítám reportáže), ale čas od času se to tak semele, že si to člověk, ani Šumař, nemůže odpustit. Když vám navíc tři věci hnou žlučí, tak už se člověku i chce o nich napsat. Máme vítězný únor, Oscara pro Irglovou a výsledek komise na knihovnu.
Život na malém městě skýtá také kulturu. Je to sice kultura zcela v jiném tempu, než jakého se lze dobrat ve velkých centrech, ale i tak se tu čas od času něco děje. Pak jsou ovšem okamžiky, kdy se nic neděje, a v takovém případě přichází na řadu výhoda venkova – příroda. Když nic není, rodí se třeba ovce...
Jsem u rodičů na jižní Moravě a musím říct, že je to opět jeden z těch naditých pobytů. Zatím asi nejsilnější zážitek pro mě bylo, když mi naše sousedka ukázala Mezírku. Ne, nebojte se, nejde o žádnou prasárnu, ale čtvrť, ve které naši bydlí, má nové ulice. To by nebylo nic divného, kdyby...
A zase jsem jednou na jižní Moravě. Trochu na déle, na celé čtyři dny, což je spousta času, abych stihl vyřídit věci, které se tu zase nastřádaly. Ale dnes k poezii. Vezmeme to lehkou notou, protože byl úplněk a to se nedá někdy spát a musí se psát. Pak je to ovšem pekelná noc, protože ty nápady jsou šílené...
Dnes bychom si mohli hodit nějakou generalizaci, už tu dlouho žádná nebyla. Chtěl jsem nějakou originální, ale žádná výrazná mě nenapadla, tak dáme jeden evergreen. Kočky jsou daleko lepší než psi a konečně na to mám i důkazy z důvěryhodných zdrojů! Navíc vyšel další Garfield, což je taky jasné pro!
A je tu den po mém úniku před tramvají. Ruka bolí, zdá se být trochu natažená, ale jinak pohoda jazz a já se vrhám do nahrávacího studia, abych dotočil zbytek svých houslí do dalších skladeb cédéčka s víceméně meditační hudbou. V podstatě se čeká jen na mě, ostatní už dotočili.
Tak předně bych to měl na někoho shodit. Svou skoro smrt. A udělám to. Můžu za to sám a nikdo jiný. Nebo z 95 %. Za zbytek bordel na pražských ulicích. Pravda je taková, že blog dneska vůbec nemusel vyjít. A nejen dneska. Padl jsem dneska totiž přímo pod tramvaj. Ještě že byla tak daleko...
Ještě jednou se dnes vrátím k traumatizujícímu zážitku výměny našich oken. Budeme totiž hovořit o drogách a o tom, jak špatné jsou. Jak to souvisí? Zcela prozaicky. Drogy byly tématem diskuse dvou moravských dělníků, kteří nám okna v bytě vyměňovali. Byl to dialog jako z jiné reality.
Vrátil jsem se právě z koncertu na podporu Národní knihovny architekta Kaplického, a to na Letné a nikde jinde. Zda to bude co k čemu, lze jenom těžko říci, ale návštěva akce minimálně ukázala, že podpora knihovny nepřichází pouze z jedné sociální skupiny. Dokazovala to jak skladba publika, tak interpretů.
V pátek byl večer Wagonu. Než se pustím do nějakého podrobnějšího popisu, chtěl bych říct, že podnik Carpe diem skýtá takovou atmosféru, že toto čtení díky vnějším okolnostem považuji za nejkultivovanější minimálně za posledního půl roku. Atmosféra výborná, lidí plno, místa dost, kouř snesitelný.
Přiznám se, že tento týden nebyl, díky událostem, o nichž jsem vás informoval zcela průběžně, příliš vhodný k poezii. Doufám, že teď, za novými okny, to ale rychle doženu, když budu mít jasnější výhled na celý širý svět kdesi tam dole na ulici. I když... Budu psát raději poezii z vnitrobloku.
Dnes se ozvu jen velmi krátce, neb byt je v troskách a já, i když píšu na počítači, jenž byl ukryt, cítím, jak mi pod prsty ulpívá mastnota sazného prachu stoletých zdí. Je to krušné, zvláště pro Chiméru, kterou se snažíme ochránit před otravou. Navíc bych vás chtěl informovat o pár věcech.
Kdybyste se mě dneska zeptali, co jsem dělal, musel bych si dlouze vzpomínat. Vše se totiž scvrklo do chvil úporného vyklízení mého poměrně hodně zabydleného pokoje. Zítra někdy o půl osmé (nebo snad sedmé?) přijdou měnit okna. Zase. Ale byl jsem i na Lužinách v antikvariátu a utrácel!
Dnes budu pokračovat ve veselých postech. Úterý sice nebylo tak euforické jako pondělí, ale zase ani tolik hektické. Úterý se vlastně celé obešlo bez cizích slov a postačí na něj krásné české „poklidné". Nad to jsem si domluvil na dnešek reflexní masáž, což je téma, jemuž se chci dnes pověnovati.
Jsou dny, které nezačnou bůh ví jak, ale pak se to překlopí a den je jako vymalovaný, i když už je třeba venku tma. Něco podobného musíte znát všichni. Funguje to sice i naopak, ale já měl dneska kliku a den, který byl úplně na nic, se změnil v příjemnou procházku tímhle legračním světem...
Nějak se mi přihodilo, že jsem si až někdy v pátek všimnul, že jsem pořád ještě nepřečetl Šrutovo Veliký tůdle, což mi přišlo vážně podezřelé a pojal jsem úmysl to napravit. Krom této knihy jsem si dal přidruženě Zlou milou, a když jsem byl v tom, nakoukl jsem znovu i do Přestupného dubna.
Tak koukám, že už jsem zase dlouho nedal vědět, jak se má kočka Chiméra. Pravda, z toho se dá usuzovat, že jí nic nechybí a vede plnohodnotný kočičí život (jí, spí, hraje si a oblbuje). Je to přesně tak, ale stejně bych se měl zmínit, že po té, co se uzdravila, jsem naučil Chiméru běhat po stěnách.
Dnes jsem v době, kdy toto čtete, kdesi na cestě do Javorníku. Kamarád Radek tam slaví narozeniny. Přiznám se, že nebýt to kulatiny, asi by mě tam jen tak nedostal. Ale co už s ním, když je to kamarád. A tak jedu a jízda je určitě velice poetická. Jak jinak, když jedu na Moravu. Mějte se.
Dnešní blog má jednoduché téma, protože už je to zase rok od doby, kdy vyšla poslední Labyrint revue. Tenkrát to bylo s tématem Udělej si to sám. Kdo by byl řekl, že rok dělání bez cizí pomoci se prožene tak rychle a čtenáři se dočkají nového čísla, které je tentokráte věnováno autoportrétu.
Viola Fischerová patří bezesporu k nejvýraznějším zjevům současné básnické scény. Navíc patří i k těm nejaktivnějším, druží se i „s námi mladými", zkrátka zanechává širokou stopu jak svojí osobností, tak svojí poezií. Po nedávné sbírce Předkonec vydává nakladatelství Fra její další sbírku – Písečné dítě.
V pondělí jsem vyhrožoval, že bych chtěl psát o Faunově labyrintu. Budu jako ti broučci a jak jsem řekl, tak i udělám. Začal bych tím, že jsem krátce před promítnutím tohoto snímku kdesi zahlédl větu Pavla Mandyse, kde adjektivum spojované s filmem bylo pro mě do té chvíle překvapivě – přeceňovaný.
S hlubokou lítostí musím tady na blogu oznámit, že před třemi dny (2.2.) odešla jedna z legend české fantastiky – Carola Biedermannová. Autorka a redaktorka, která stála na počátku 90. let u zrodu moderní české fantastiky, ale také feministka a v neposlední řadě členka Klubu Julese Verna odešla ve svých šedesáti letech.
Podíval jsem se v poslední době na několik filmů, o nichž chci určitě napsat na blog. Dnes jsem chtěl psát buďto o novince Východní přísliby, nebo ne zase o takové novince – o Faunově labyrintu. Obojí bude určitě zajímavé psaní, ale to bych nemusel narazit na „oldskůlové" Lumíky.
Dovolil jsem si zase jednou propadnout se do poezie. Z předchozí práce mi zaplatili listopadovou výplatu, takže jsem si mohl dovolit utratit nějaké peníze za knihy. Naneštěstí pro svoji peněženku jsem navštívil „toho piráta" na Lužinách, kde je antikvariát, či možná přímo pohroma pro všechny.
Zase je sobota. Ani nevím, jak je to možné, že týden se prosypal mezi prsty a je pryč beze zbytku, jen podlaha je od něj trochu pošlapaná, ale zasvinit ji nestihl. Venku ještě mizerněji než uvnitř a ani na jedné straně oken to nevypadá na zlepšení. Co už? Budeme třeba po nocích zas tančit walz.
Už dlouho jsem netepal do žádného nešvaru. Není to proto, že bych se nešvary přestal zabývat, nebo že by jich kolem mě ubylo – opak je pravda, ale nemám nějak náladu zabývat se tím i na blogu, který mi slouží k relaxaci a odpočinku – doufám, že i vám. Jenže... Čas od času vás něco tak praští do očí...