Tento víkend byl nějaký nabitý. Jen to, co jsem měl přímo pod nosem, se snad ani nedalo všechno stihnout. O Esoterice jsem psal včera, dnes se zmíním o půlmaratonu, jehož jsem se nepřímo také zúčastnil a navíc začal Febiofest, který už patří také ke koloritům mého i pražského kulturního života.
Esoterika je docela příjemný veletrh. Byl by ještě příjemnější, kdyby na něm nebyli lidi, ale to bych toho asi chtěl moc.:) Rozhodně je to zajímavý zážitek, který by nepřipravenému mohl připravit docela šok. Kartářky, vědmy i čarodějnice vedle prodejců virgulí a vykuřovadel... Je vidět, co pořád frčí.
Zdá se, že by venku mohlo být konečně jaro. Nechci to zakřiknout, tak píšu tiché básně, které by mohly přilákat trochu toho tepla. Kosti jsou po zimě prokřehlé, bylo by to potřeba. A tak vám všem přeju hezký víkend, který snad nebude potřeba trávit v zabedněných bytech a domech. Doufám.
Dnes je pátek, a ten bych nerad trávil nějak svědomitě, nebo nejdejbože třeba poučně. Pátek má mít, kvůli víkendovým radovánkám za rohem, poněkud odlehčenější ráz. Z toho důvodu jsem se rozhodl podělit se s vámi o poslední tři linky, které mne zaujaly na internetu. Nejspíš od někoho přišly a podobně.
Není to, pravda, včera, co vyšla nová Crew na kvadrát, ale i tak stojí za zmínku na blogu. Kdyby už kvůli ničemu jinému, tak proto, že je v ní dokončení Blacksadova příběhu. Nevíte, kdo nebo co je Blacksad? Předně soukromý detektiv, ale pak také panter a jeden z nejpozoruhodnějších komiksů dneška.
Na poslední chvíli jsem vyrazil při úterku za kulturou, kamarádce K. hraje ten její LARP, a tak nebyl s to doručit se do Divadla v Dlouhé na Běsy Fjodora Michajloviče Dostojevského. Jako by nebylo ruského klasika dost, úpravu nedělal nikdo jiný než Albert Camus. A tak si tak říkám, zda toho na mě nebylo moc.
Když jsem psal nedávno o receptu, uvědomil jsem si, že jídlo je v podstatě jedním z ústředních témat mého života a jako o takovém bych o něm měl psát častěji. Že je to nízké a přízemní? Ano, je, ale nic to nemění na tom, že poslouchat svůj žaludek je pořád daleko lepší, než neposlouchat vůbec nic.
Je tu velikonoční pondělí, a tak by mělo následovat něco o pomlázce. Loni jsem psal, jak jsem si ji prvně dělal úplně sám. Letos jsem u rodičů, a tak jsme se vydali na proutky společně s otcem, ten ví, kam na ně. Šli jsme doopravdy najisto, za deset minut už mě hnal domů, že máme dost.
Na Moravě se opravdu dobře spí. Postel se mnou sice neokupuje jen Chiméra, ale i jiné kočičáctvo, jenže to je spíše pro dobro věci než naopak.:) Jsem tu však také velmi produktivní. Konečně jsem se dostal ke katalogizaci svých Čtyřlístků. Dnes tedy bude sběratelské povídání.
Máme Bílou sobotu. Na horách doslova a do písmene, na jižní Moravě taková nijaká, šedivá. Jedeme za babičkou do nemocnice, což přidává takový zvláštní pach. Je jí 88 let, což je rozhodně krásné, a má ráda mou poezii. Jediná z celé široké rodiny, kdo veršům aspoň trochu rozumí – úžasná žena.
Říkal jsem si, že když byl ten Zelený čtvrtek, chtělo by to něco zeleného. Čaj už ani nepočítám, ten totiž zvládám několikrát týdně. Koupil jsem si proto nějakou zeleninu. Pravda, je sice fialová, ale jen do doby, než se oloupe. Ano, mluvím o lilku a dnes bude zase jednou žrací blogování.:)
Zúčastnil jsem se druhé demonstrace na podporu Tibetu a na dodání odvahy. Komu je potřeba dodávat odvahu? Českému olympijskému výboru, který vysílá sportovce do Číny na Olympijské hry. To je asi nejožehavější téma, protože pokud se nepletu, bojkot zatím ohlásil jedině princ Charles.
A mám novou závislost, halelujá. Dal jsem se na Aukro, což jsem hodně dlouho nechtěl, protože jsem už předem tušil, jak to se mnou dopadne. Jako by mi nestačil Paladix, na kterém sjíždím dostupné objektivy, zaregistroval jsem se na tuto dražicí potvornost, abych byl ve spojení s rukou trhu.
„Dobrý den, mluvím s panem Šumařem?" ozvalo se z telefonu. „Vyhrál jste telefon a dva roky volání zdarma!" To mne pravda trochu překvapilo, dá se říct, že i celkem příjemně. Netušil jsem, jak jsem vyhrál, kde jsem vyhrál a proč jsem vyhrál, ale kdo by se na to koneckonců ptal?
Uf, právě jsem se vrátil ze závěrečného koncertu festivalu pro Tibet. Bylo to podobně vzrušené jako události kolem Tibetu, které se zase rozpoutávají. Netuším, jak chce Čína pořádat světové hry míru, když její okupační vojska zabíjejí desítky Tibeťanů. A nebo jsem jako Čech přecitlivělý?
Máme neděli, bude kočičí povídání. Chiméra se úspěšně domrouskala, ale teď ji honí mlsná a žere nežere. Je to s ní jak s princeznou, co ta si navymýšlí... Ne že by jí to bylo něco platné, protože miska se v 90 % případů plní až v okamžiku, kdy je vymeteno, ale někdy mě dostane zkaženým jídlem....
A byla zase sobota, jedna z modrých, kdy mráz i slunce najednou vypalují. Čtu zrovna Hiršala a přemýšlím, jak to vlastně mohl napsat. Já teď prožívám nejvíce poezie v hudbě, ale i proto čtu. Jak říká Kukal, někdy je čas, aby člověk četl. Teprve potom zase může přijít čas, aby psal. Tož čtěme.
Když vstoupil Ondřej Neff 27. února do místnosti, kde seděl Klub Julese Verna a jeho přátelé, a oznámil, že se nemůže zdržet tak dlouho, jak předpokládal, protože mu někdo pravděpodobně zavraždil dceru, bylo to jako políček do tváří všech přítomných. To nikdo netušil, jak to dopadne.
Tak je to dobré, zachránil jsem počítač. Tedy, já ne, ale to se tak říká... Zachránil ho sám rezident fandomu, za což mu budiž neskonalý dík. Nebylo to úplně triviální, a hlavně nepochopím, jak mohlo dojít k tomu, k čemu došlo. Zmizel mi bootovací soubor, a to tak, že zcela.
Zajímalo by mě, kam kdo schovává ty půlroky. Už zase bylo SSSR. Už je mi i trapné asi po sedmé, nebo tak nějak, psát, že se jedná o sraz starých scifistických rarit. Mezi námi, už je mi skoro trapné psát, že už SSSR zase proběhlo. A tak budu raději psát o tom, že mám nové francouzské struny z USA.
Rozhodl jsem se, že se budu více věnovat focení. Možná že už jste si toho všimli, protože v poslední době vás fotkami docela slušně zásobuji, takže si můžete udělat obrázek, zda moje focení stojí či nestojí za to. Kdybych si ale měl koupit, co bych chtěl, abych byl spokojený, chybělo by mi 100 tisíc.:)
Veselý večer mám. NTLDR nenalezen. To znamená, že mi nechce bootovat notebook, který jsem kvůli úpravě fotek nejen pro dnešní článek restartoval. To bylo to poslední, co jsem s ním udělal. Pravda, asi to půjde celkem snadno opravit, ale fotky z koncertu pro Tibet budou mít zpoždění.
Dny jsou tak nadité událostmi, že mi trvalo až do dneška, abych vzpomněl smrti Garyho Gygaxe. Možná jeho jméno slyšíte poprvé, ale pokud nepatříte ke starším generacím, můžete si být jisti, že vás tento člověk skutečně ovlivnil. Gary Gygax totiž vymyslel Dungeons and Dragons – Dračí doupě.
Sobotní ráno. Zase šedé, střídají se s modrým pravidelně. Včera jsem byl na zahajovacím večeru festivalu pro Tibet. Mazánkova alikvotní čtyřka toho moc nepředvedla, Maleedivy byly fajn, Alfréd strejček s tibetskými texty taky. Tibeťan Lobsang mluvil o svobodě a hrál na loutnu s flétnou.
Stihl jsem dnes dojít do Rybynaruby, abych si poslechl ukázky z připravované sbírky Svatavy Antošové. Slyšel jsem něco už na Vltavě, kde před nějakým časem hovořila s Radimem Kopáčem. Tehdy mne naladila, abych vyrazil. Nelitoval jsem. Jako bonus byla Alexandra Berková a Martina Komárková.
Už dlouho jsem vás nikam neposílal. Neurážejte se hned, nemyslím to tak, jak to zní. Už dlouho jsem vás totiž neposílal nikam na nákupy. A to je chyba, protože se zase objevilo pár zajímavých věcí. Pravda, než jsem se rozhoupal, některé věci už asi neseženete, ale pořád to bude stát za to.
Tak zase máme jednou veselo! Na Fantasyplanet se rozhořela diskuse k ceně posledního dílu Harryho Pottera. Je to jedna z těch, které se dají číst. Zkrátka se v ní praví (krom fanouškovských žvástů), že v Albatrosu jsou pěkní vydřiduši a rozhodli se na posledním díle pekelně vydělat.
Právě jsem se vrátil z oslavy narozenin. Nebyla to jen tak ledajaká oslava, šlo o páté narozeniny kapely Techtle Mechtle, s jejíž vůdčí osobností jsem se seznámil ještě v dobách, kdy jsem nepsal žádný blog. Tak dávno to je. Naposledy jsem je viděl před čtyřmi lety, tak jsem se docela těšil.
Ponocoval jsem. Po páté jsem nešel spát už hodně hodně dlouho. Jak se mi to stalo? Četbou. Uznal jsem, že je čas dohnat vzdělání ve starých scifi kusech, a tak jsem se vrhl na několik restů, u nichž se stydím, že jsem se jim doposud vyhýbal. A to nebylo nijak složité se k nim dostat – mám je v knihovně.
Ten vítr venku je děsivý, tak jsem zrušil prakticky veškerý venkovní i venkovský program. Navíc nastal čas koupit novou skříň, když ta předchozí nepřežila výměnu oken. Kupoval jsem ji jako nouzovku v bazaru a už tenkrát toho měla hodně za sebou. Nuž, bylo na čase navštívit Ikeu a porozhlédnout se.
Blíží se prý orkán, který je svým způsobem velice poetickou záležitostí, dokud vám neshodí střechu na hlavu. Jak jsem psal před několika týdny o nutkavé potřebě psát... Tak je zase pryč. Tohle je na poezii a inspiraci nejhorší. Chodí si, jak se jí zachce. Někdy jí není ani ta trocha u dna sudu mysli...