Sobotní kout poezie bych vzal trochu od lesa. Když jsem totiž viděl – náhodou a omylem – rapové zprávy pana Hejmy, pochopil jsem, že v tomhle státě je něco skutečně špatně. Je zase pravda, že jsem nevěděl, jestli je mi na zvracení z rapera nebo jeho „vtipných" zpráv... Já jsem zastáncem jiného humoru.
Ještě nikdy jsem nepsal blog z Londýna, a tak je asi na čase.:) Slyšel jsem, že doma je hezky. Tady taky bylo. Dopoledne. Pak se zatáhlo a prší. Vytrvale. Ale ono se to od Londýna jaksi očekává, takže mi to náladu zkazit nedovede. Dorazili jsme už ve středu. Z letiště to bylo do centra hodinu autem...
Dneska bych vás chtěl potěšit historkou popisující prokletí, které zasahuje mužské příslušníky našeho rodu již od předminulého století. Je to věc podivná a vlastně nevysvětlitelná, přesto bych se o ní rád zmínil... Již můj praděd tím trpěl a nyní ona zhouba zasahuje i mého vlastního otce...
Je tu další Sandman. Kolikátý už? Šestý, řekl bych, že musí být už šestý. Očekávají se další pozitivní ohlasy, další radost ze série, která určitě poznamenala celé médium jménem komiks. Liší se nějak pátá kniha nazvaná Báje a odlesky? Zřejmě ano. Gaiman si naplno uvědomil, co od něj jeho postava chce.
Zajímavou zkušenost jsem si dneska vyzkoušel. Něco pro mě zcela nového, něco, o čem bych řekl, že rozhodně není moje parketa a vůbec se mne to nemůže týkat. Slyšel jsem o tom hodně, potkal jsem lidi, kteří tím trpěli a trpí, litoval jsem je, ale představit jsem si to prostě nedokázal...
To jaro je k nevydržení. Venku je tak hezky, že se zapomínám a kochám se jako Hrušínský ve Vesničce. Nerecituji sice verše, ale tepe to ve mně a rezonuje, jako bych to všechno viděl poprvé. A taky že jo! Jsou to nové listy a nová tráva, podobná sice té loňské, ale zcela jistě zelenější a šťavnatější!
Jak bylo lze pochopit z včerejšího příspěvku, jsem opět na Moravě a koukám tu na jaro. Mimo to ovšem běží program zcela odlišného rázu – rekonstrukce obytné části vinného sklepa, který rodina vlastní pár kilometrů od Mikulova. Zařizuji si tam něco svého, protože v Praze bych na to neměl.
Zase jsem jednou na Moravě. Na rozdíl od Prahy tu bylo už včera krásně. Západ nad Pálavou se ani nedá popsat, to všechen ten vápenec zkrvaví a člověku se hrůzou z té krásy chce až plakat. A pak vinohrady, které mají zelené ručičky, ještě nemohoucí, ještě nedospělé... A všechno raraší ze země.
Je to tady! Válka se Slovenskem je konečně tady. Neválčí se sice tváří v tvář na bitevním poli, ale v Bruselu, a neteče krev, leč syrovátka, ale i tak je to pozoruhodný okamžik v našich národních dějinách. Poté, co jsme se pohádali o spišské párky a o točený salám, potažmo kabanos, pereme se o nivu.
Už v okamžik, kdy jsem se dal na focení, jsem měl takové nutkání, že by se mi líbilo fotit akty. No jo. Ono se to řekne, fotit akty... Jen je k nim krom fotoaparátu a fotografa potřeba, narozdíl od ostatních druhů fotografie, ještě jeden zásadní atribut. Tím není nic jiného než nějaký model...
Nakladatelství Netopejr konečně vydalo první knihu série Mýty. Český čtenář a komiksový fanda čekal dlouho, ale dočkal se. A to je hlavní, protože Mýty patří k tomu nejúspěšnějšímu, co v posledních letech anglosaský komiks vyprodukoval. V čem spočívá ten úspěch a mají Mýty šanci i u nás?
Dlouho jsme tu neměli chiméří okénko. Nebylo to proto, že by se Chiméra v poslední době ničím nevyznamenala, ale ono jak se říká: dobrého pomálu. A tak jsem se rozhodl používat Chiméru jako trochu toho šafránu. Je pravda, že moje kočka zraje jako dobré víno. A někdy jako francouzský sýr.
V sobotu, když jsem jel ze Zombiewalku, tak zřejmě musel skončit nějaký fotbalový zápas, v němž hrála Slavia. To jsem poznal podle toho, že kolem jezdila auta, troubila a z okének plandaly šály v barvách tohoto sportovního klubu. Mám s ním až do včerejška pouze jediný zážitek...
Včerejšek se skutečně vyvedl, i když mohlo být více slunečno. Proč? Protože Zombiewalk. Co to je, ptáte se? Úchylárna, ale správná. Včera se v Praze po vzoru zahraničí převléklo za oživlé mrtvoly šest set padesát lidí (cca) a vyrazilo ze Staromáku až k Václavovi. Schválně, umíte si to představit?
Sobota a zase nějaká ta poezie, co se mi nashromáždila. Je to v celku nebásnické období, protože v práci mě ubíjejí desítkami excelových tabulek a pokud do mne nevstoupí pán šanonů, zřejmě se z toho dokonale zvencnu. Pokud se tak stane, začnu tvrdit, že pasivní kouření přece neškodí...
Dneska zase o knihách. A o těch národních a ceněných. Vlastně ani nevím, jak to popsat, abych ze sebe neudělal blázna. I když blázen pochopitelně jsem. Zkrátka a dobře jsem si dneska vsadil. Ani ne moc, ale ani ne málo. Pokud to ale dopadne dobře, mohl bych na sebe být hrdý...
Nastal čas dokončit svoji diplomovou práci. Ano, vidím vaše pozdvižené obočí a bavím se jím. Myslím tu původní, kterou jsem nakonec nebyl s to odevzdat a musel jsem ji nahradit poněkud zpracovatelnějším tématem. Nastal čas dokončit přebásnění staročeské legendy o svaté Kateřině!
Pane jo, to to letí. Almanach Wagon funguje od roku 2004, což značí, že už je s námi pátým rokem. Kdo by si to pomyslel, když tenkrát Natasha sháněla autory, že se z Wagonu po čase stane místo, kde by si měl přát být každý, kdo to s poezií myslí vážně. Je sice na internetu, ale je tu a pravidelně.
Včera mě kamarád R. vytáhl do klubu Vagon, kde hrála kyjovská kapela Helemese, která je plná jeho starých známých z jižní Moravy. Ne že by Helemese nehráli příjemně, ale proti tomu, jaké překvapení mě čekalo v podobě kapely Cuprum, jež následovala, prostě neměli v udělání dojmu moc šanci.
Dneska je blog až po půlnoci, protože jsem se oproti plánu vydal na koncert kapely Helemese do Vagonu. Po ní ovšem až do půlnoci hrála kapela Cuprum, kterou pro sebe považuji ta objev roku na české scéně. Ale o tom zítra, dnes se vrátím k sobotnímu výletu do ZOO, protože tu jsem včera vynechal.
Crwecon, není-liž pravda již třetí toho jména, je opět šťastně za námi. Z Aera se přestěhoval do klubu NOD, v němž se už nekoná ComiCZcon, a tak se komiksová sebranka setkala prakticky v centru Prahy. Byla slunečná ospalá sobota, přesně správný čas, aby se fandové mohli zavřít do tmy Nodu.
Že by se Národní divadlo konečně odrazilo ode dna a po zemětřesení, které zatřáslo stálým sborem opery, přichází pomalu a zlehka nová vlnka předznamenávající lepší časy? Falstaff, poslední a tedy dvacátá osmá opera Giuseppe Verdiho podle Veselých paniček a Jindřicha IV., tomu nasvědčuje.
Je to valné. To je tedy věta. Ale skutečně oslava osvobození proběhla daleko lépe než den předchozí. Den jsem trávil v činorodém ruchu a vrhl jsem se konečně také na čtení, protože tu mám stoh knih, které si chci a musím přečíst. Tož udělejme to dnes jako Šumař doporučuje a radí, co koupit.
Chtěl jsem psát dneska něco svátečního, ale nakonec to dopadne neslavně, protože mě včera připravila o iluze firma disk.cz, od které jsem si koupil studiové monitory, neb mi odešly staré reprobedny. Naneštěstí zvuk mi nevyhovoval, a tak jsem poprvé využil své právo vrácení zboží do čtrnácti dnů.
Po kratší odmlce dvou vynechaných schůzek jsem dnes opět zamířil na setkání Klubu Julese Verna, na nějž přijal pozvání režisér, spisovatel a herec v jedné osobě – Arnošt Goldflam. Těšil jsem se, neb ač jej neznám osobně, považuji ho za osobnost zajímavou a zábavnou. Ukázalo se, že se nemýlím.
Už nějakou dobu mi tu leží komiks Hluboké rány od izraelské kreslířky Rutu Modanové. Minulý týden jsem tu totiž kritizoval recenzi, jejíž autor se absolutně minul s podstatou celé knihy. Něco podobného hrozí v tomto případě mně a já si dával na čas, abych vnitřně došel k nějakému rozhodnutí.
Byl jsem na víkend v jednom nejmenovaném městě, kde už druhé funkční období vládnou rukou sveřepou a pevnou komunisté. Starosta MUDr. V. Adam je ale duše osvícená, to se musí nechat. Důkaz o tom přinesu v tomto příspěvku, musím říct, že jsem se smál, až mě z toho bolely zuby. Mimo jiné.
Tak jsem měl pracovní sobotu, učiněná akce Z to byla. Rodiče se rozhodli, že je potřeba zrekonstruovat náš vinný sklep. Dobře, já jim k tomu rozhodnutí pomohl. Koupelnu to chtělo. Stálo to velké úsilí, ale práce už začaly... Teď ještě implementovat myšlenku na rekonstrukci kuchyně... Hm... Hm...
Dnes je sobota a to znamená, že je čas na poezii. Tahle sobota je ale výjimečná, protože jsem na svém vinném sklepě a bourám zeď. Rozhodl jsem se, že kuchyň není to ono a potřebuji kuchyňský kout. Taková poezie prostoru. Ale je to na dohled od mojí milované Pálavy. Vážně... Přijeďte...
Nějak dlouho jsem se nezaobíral svojí kočkou. Je také pravda, že by stačilo shrnout poslední dění týkající se její „osoby" slovem zlobí, ale to bych to odbyl natolik, že si to ani ona ani vy nezasloužíte. Předně – Chiméra se už zase souží přemírou hormonů. Zadruhé – na Chiméru tak jak tak leze jaro...
Přemýšlel jsem, že to dneska vynechám, když je ten svátek práce, ale právě mi přišel mail, který musím nějak ventilovat, protože mnou skutečně pohnul. Taky přidám historku, jak Unseenova povídka rozložila a ukončila předčasně večírek. Bude to dneska zkrátka takové celé veselé.