Marjane Satrapiová je v Česku nejznámější komiksová autorka. Když v roce 2006 vyšel první díl její Persepole konečně i u nás, překvapila i odbornou veřejnost. Její kniha se totiž poměrně brzy zaplatila a nakonec se dočkala i dotisku. To je nástup, který se dá sice vysvětlit, ale v našich podmínkách stejně udiví.
Venku je tak hnusně, že se to skoro ani nehodí. Jsem v takovém útlumu, že z toho skoro ani psát nemůžu, tak si čtu. Komiksy, jak jinak taky v tomto týdnu, kdy propukne KomiksFest! ve svém třetím ročníku! Doufám, že si nenecháte ujít alespoň některé z připravovaných programů. Bude to stát za to.
Není třeba o tom pochybovat, nepřítelem číslo jedna každého mládence jsou ponožky. Starý nebo mladý mládenec, problematika je to pro všechny živá. Měl jsem dnes v úmyslu dát sem recenzi, ale vyfiltroval jsem, že naposled jsem o ponožkách psal loni v létě. Uvědomil jsem si, že nastal čas znovu vytáhnout do boje!
Myslel jsem, že svátek nechám ladem, jenže se mi zase přihodilo něco. Pochopitelně pokud jste moji čtenářové, zvykli jste si, že se mi pořád něco děje. Klid není ani ve svátek. Nejprve jsem se vypravil koupit si nový HDD do notebooku, starý shořel. Pak jsem tam musel znovu. Pro žlutý notebook.
Měl bych tu takovou krátkou glosu. Týká se to města, v němž žijí moji rodiče. O víkendu tam otevřeli Penny market (poté, co zavřeli Plus). Neměl jsem příležitost sledovat v přímém přenosu hysterii předcházející samotnému aktu, ale zažil jsem, jak to vypadalo v den otevření. Nějak mi to stále není jasné...
Víkend stál opět za to. Tolik vzrušení si snad ani nezasloužím. Vím, že jsou lidé, kteří si stěžují na nudu, ale já se k nim už pár měsíců (možná i let) počítat nemůžu. Nebojte, nebudu popisovat nezajímavé pasáže, nechám jen to podstatné – kočičí žurnál pokračuje, máme nová koťata a vůbec.
Sobota znamená nové kotě. Britská modrá porodila britskou lilu. O půl čtvrté ráno se narodilo pidikotě, bez problémů. Takže radostná událost v rodině. Co se týče dnešní poezie, je inspirace první básně zcela jasná – chodím teď často na poštu a někdy se nestačím divit, jak rozdílný je svět za přepážkou...
Je načase napsat další jazykovědné okénko. Občas se totiž stane, že narazím na slovo, které jsem nejenže dlouho neslyšel, ale kterému v mém okolí nikdo nerozumí. Jsou to povětšinou slova krajová, která si ovšem zaslouží býti zvěčněna na mém blogísku. Dnes to budou slovíčka zmola a hypnót.
Dneska jsem chtěl psát zase o mniších, i když po včerejším článku prudce klesla čtenost. Co to s vámi lidi je? Když už vás nebere Tibet, tak aspoň fotky jsem se snažil nafotit, aby vás bavily!:) Dnes jsem šel na zpěvy a na Halíka, ale když jsem se dokodrcal ke kostelu, bylo tak narváno, že jsem se vzdal.
Týden tibetské kultury je v polovině. Nejvyšší čas začít o něm psát. Mniši z exilového kláštera Tašilhunpo, který založili v sedmdesátých letech v Indii, přijeli do Prahy, aby tu nejen vytvořili a zničili mandalu, ale aby všem zájemcům předvedli něco z budhistické kultury. V úterý třeba tance Čham.
Kniha Michela Fabera Fahrenheitova dvojčata se mi dostala do rukou s komentářem, že by se mi mohla líbit. V poslední době je věcí, co by se mi mohly líbit, stále dost, ale doopravdy se mi jich líbí jen málo. Překonal jsem malomyslnost a otevřel první povídku s názvem Bezpečný dům...
FX-con toho jména druhý se uskutečnil, proběhl hladce a obratce, uvítal o trochu více návštěvníků než loni a skončil. Nikomu se nic nestalo, nikdo se historicky neznemožnil, nikomu nebyla způsobena újma (alespoň ne vědomě). Zkrátka příjemný víkend je za námi a zbývá jen podat report.
FX-con je bezva party, na které se mi více než líbí (ještě neskončil). Poděbrady jsou legrační městečko, kde vás poučuje jak cukrářka, tak vrátný, i ta recepční v hotelu a na pomníku mají napsán JIŘÍMV. Zkrátka všichni tu vědí, jak mají věci být. Jsou tu chytří. FX-con si ale jede po vlastní ose – naštěstí i naneštěstí.
Máme sobotu a já jsem už v Poděbradech. Lázeňské město dnes hostí FX-con, což je sešlost filmových maskérů ne hvězd, ale příšer. Pokud se nic nestane, celou akci moderuje právě Šumař. Těm, kteří se tam nedostaví, posílám aspoň dvě básně ze svého posledního dost podivného poetického období...
Tak nám shořel Průmyslový palác. Jen tak. Jako by levé křídlo nikdy ani nebylo. Kulturní kruhy v posledních dnech hovořily především o Kunderově potenciální udavačské minulosti, v níž nejde o nic jiného než o Nesmrtelnost. Teď je ale před celou veřejností jiný problém. O hodně hmatatelnější a bolestivější.
Už dlouho uvažuji o tom, že bych zavedl rubriku knih, které jsem z toho či onoho důvodu nedočetl. Třeba o nich i stojí za to napsat a nejen to, proč mi nakonec přišly nestravitelné... Je to smutné, ale budu muset začít hned jedním ze svých oblíbených spisovatelů, který má v hlavě Strašidla.
Dneska jsem šel na cosi, čemu se říká Bomton cup, abych dokázal, že jsem širokospektrální, in, multikulturní a vůbec že nepatřím do starého železa, ale ještě se umím po nocích hlasitě smát a vůbec užívat života se všemi jeho pokušeními. Takže v deset už jsem koukal na hodiny, že bych šel.
Jsou dny, o kterých se píše jedna báseň, protože se vydařily, a každý by vám mohl závidět i jednotlivé vteřiny z toho úžasného dne. A pak jsou dny jako ty současné. Kdo vás zná, dal by poslední korunu (třeba zlatou ze zubu), aby vás neznal. V rodině pro to máme jakési rčení s posranou packou, ale nepamatuji se.
Larrymu Gonickovi vyšla u BB/artu další kniha. Komiksová historie moderního světa se to jmenuje a je to přímé pokračování Komiksových dějin, jejichž tři díly vyšly před nějakou dobou. Gonick začíná Kolumbovým objevením Ameriky, kterým skutečně končí středověk a začíná podle dějepisců novověk.
Jsem u rodičů a u koček. Chiméra je v sedmém nebi, že jsem s ní. Rána se jí dobře hojí, má ji jen trochu zapálenou, Barbuchu jsem sice neviděl, ale je prý dvojnásobný a kouká na obě oči. K tomu je venku podzim zatínající drápy přímo do krku. Slibovali oteplení. Jenže já mám pocit, že se neoteplí už nikdy.
Čtvrtek byl veskrze pozitivní den. Nejprve se potvrdilo, že naši politici (tedy ti budoucí) jsou až na jednoho banda nemyslících idiotů. Pak jsem se dozvěděl, že Irglová s boyfriendem Hansardem budou v Simpsonových. Vrah Ireny Neffové je odsouzený a stihl jsem i Baumaxův koncert.
Je to tak. Původně jsem si myslel, že kupuji debutové album nadějného písničkáře Ondřeje Ládka alias Xindla X, ale s nelibostí jsem při opakovaném poslechu zjistil, že Ládek hraje (respektive zpívá) druhé housle. Album Návod ke čtení manuálu je totiž pomníčkem nadaného dechaře sólisty Markese.
Nu, tak jsem se dostal na „slavnostní" premiéru filmu Nestyda. Je to další zbytečný Hřebejkův film. Tedy úplně zbytečný nebyl, ukázal, že Michal Viewegh nejenže je v poslední době mizerný spisovatel, ale také prachsprostě špatný scenárista. Zkusit se to ale muselo, to pochopí každý divák.
Měl jsem s dnešním blogem zcela jiné plány, ale jsem hlava děravá. Málem jsem prošvihl Bottiho, ale naštěstí kolegyně v práci mluvila o „sexy trumpetistovi", a tak jsem se rozhodl, že půjdu zkusit sehnat lístek, když je to už večer. Jak se ukázalo, bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí sezony.
Tak do třetice o kočkách a necháme toho. Dneska jsem totiž natáhl nějaké fotky, abyste taky měli představu, jak takový Jakub Barbucha vypadá. U nové rodiny se má prý k světu, i když je nejmenší. Je hodně vehementní a domáhá se svého. Problém nastal s náhradní matkou, která má vyholené bříško.
Tak je to dobrý, zatím všichni žijí a vede se jim poměrně dobře. Drámo se zdá být, alespoň prozatím, stabilizováno. Ve vedlejším městečku totiž žije astroložka, která má dvoje koťata. Vzali jsme Jakuba Barbuchu k ní a doufali, že se ho náhradní máma ujme. Dopadlo to pro něj, aspoň včera, dobře.
To je vám zase něco. Kočičí horor na druhou by se chtělo rovnou říct. Chiméra je po porodu, ovšem řezem císařským, celou noc byla mimo sebe a kotě nechce. Měla jen jedno, kteréžto se jmenuje Jakub Barbucha, protože napoprvé ze stříkačky zbaštil celý a kompletní kubík mlíka pro koťata. Dravec.
Tak Návod ke čtení manuálu je venku. Už ho tu poslouchám, ale na nějaké vývody si dám trochu času. Ty čtyři písničky, co jsou na stránkách, znám zpaměti a líbí se mi. Uvidím, co tohle, ale jeví se to nadějně. Jenže křest sám o sobě stojí za docela dlouhý post. Zkusím to zkrátit. Tak Baumaxa a Xindl.
Psát na blogu o zvířatech, která nejsou Chiméra, je docela úpadek. Uznávám, jenže když se vám stane, že objevíte Aye-Ayeje, tak si prostě nemůžete pomoci. Je to něco tak úchylného, že tomu klidně věnujete i jeden post. I když... Aye-Aye je úplně normální noční poloopice. Tedy není normální...
V pátek bude čtení Wagonu, což je bezesporu pozitivní novina, o kterou je mi nutno se s vámi podělit. Autoři, kteří jsou avizováni, budou pro posluchače noví, neokoukaní, podobně jako doprovodný program, takže můžeme s nadšením říci, že tento almanach neustrnul na místě a stále se vyvíjí. Aspoň někdo.