Tak jsem začal vymýšlet, co si vezmu do té Indie a vychází mi to, že neberu skoro nic. Všechno se dá pořídit za zlomek ceny na místě. Ovšem některým věcem se člověk nevyhne. Rozhodně potřebuju boty, spacák, foťák (ty naštěstí mám) atp. Co ovšem nemám, je kvalitní batoh.
Psal jsem to mockrát. Někdy to s poezií jde, někdy zase ne. Někdy to jde pětkrát za noc, někdy jednou za týden. Upřímně řečeno i to jednou za týden je skvělý úspěch, a když se to náhodou povede, může na sebe být člověk skoro hrdý. Jenže jestli se to povedlo doopravdy většinou pozná sám tak napůl.
O příležitost svézt se lodí od Výtoně kolem Vyšehradské skály až kamsi skoro k vodárně jste už s definitivní platností přišli. Tohle dobrodružství sice prodloužilo cestu skoro o půl hodiny, ale vneslo do pražské hromadné ducha veselí a marnotratného mrhání časem. Já to nezažil, ale reference jsou skvělé.
Dnes jsem si přinesl housle od houslaře. Ne, nejsou to sice nové housle, ale připadám si tak. Mám model od pražského Mistra Čestmíra Musila z roku 1954, které jsem si v devadesátých letech vybral pro jejich jásavé vysoké tóny. Ty sice byly na úkor poněkud plošších hloubek, ale to mi tenkrát nevadilo.
AKTUALIZOVÁNO! Právě jsem se nevrátil z hradu, ale z festivalu francouzského filmu. Chystal jsem se na něj od jeho prvního ročníku, protože šneci na plakátech mi přišli zábavní. Dobře, kdyby mi přišli doopravdy tak zábavní, vypravil bych se tam už dřív. Teď se ale vyskytla příležitost, a tak jsem šel.
Vždycky jsem doufal, že o mně někdo bude říkat. „Ten Šumař, ten má pod čepicí..." Tak jsem se konečně dočkal. Jen si nejsem jistý, jestli ta konotace je přesně taková, jako jsem si v mládí představoval. Ono totiž není čepice jako čepice a to, co jsem si pořídil, hned tak někdo nemá...
A je tu zase pondělí. Tj. další týden, v listopadu již poslední. Následuje posledních třicet jedna dní roku 2008 a máme tu Nový rok. Mezitím máme pochopitelně Vánoce, ale nepropadejme panice! Všechno se dá prožít hezky v klidu. Bez stresu. Pomohou vám k tomu třeba koťata. Ta nezklamala ještě nikdy.
Přemýšlím, jestli je potřeba psát o počasí, když každý vidí, jak venku je. Vůbec nejlepší k tématu mi přijde prastarý Vyčítalův vtip, ve kterém píše, že bude ošklivo, místy hnusně, zima jako v morně a pár dalších hezkých věcí. Tomu říkám předpověď. Já je ale stejně neposlouchám. Raději.
Je zase sobota. Týdny to teď polyká jako Fafnir Měsíc při Ragnarogu. Ale komu by to vadilo, když každý další den se zdaleka, odzadu, zase blížíme jaru? Potrvá to, ale já si to letos uspíším. Dozrálo ve mně rozhodnutí, v půlce ledna letím do Indie. A vrátím se až ve chvíli, kdy tu bude jaro.
Ve fyzice jsem nikdy nebyl nejsilnější a vzorečky všeho druhu mě děsily. Pokud mě ale něco docela zajímalo, byla to elektřina. Nejsem sice takový blázen jako dědeček ze Saturnina, abych se za bouřek chodil dívat, jak ji vyrábí konkurence, ale pozitivní vztah k ní rozhodně mám. A nejvíc ke statické.
O tom, že doháníme svět a vycházejí u nás knihy, které ve stejném roce získaly Eisnerovu cenu, už se tu psalo. Před nedávnem vyšel u BB/artu komiks, který získal rovnou dvě. Za Nejlepší kresbu a barvy a Nejlepší sérii na pokračování. A právě v té druhé ceně se pro českého čtenáře skrývá háček.
Zapřísáhl jsem se, že dokud se neodstěhuju, nebudu kupovat žádné knihy. Když jsem si znaleckým okem poměřil svou knihovnu, vyděsil jsem se totiž. Už jsem sice odlifroval na Moravu, co jsem při posledních cestách pobral, ale stejně to pár poctivých banánovek bude. Jenže nekupte to, když je to tak laciný...
Máme tu úterý po prodlouženém víkendu, který jsem strávil na Moravě u koťat. Barbuchu jsem sice neviděl, ale naše britka, jak už jsem byl řekl, má taktéž dva skřítky. Jeden je lila, ale barvou je až krémový. Takové kotě jsem jaktěživá neviděl. Druhý je malý šedý démon, který pořád ječí. Mám jejich fotky.
Dneska máme státní svátek, studenti mají co slavit, zkrátka 17. listopad je zase tady. Nevím, jestli se večer ještě dostanu na Národní třídu, ale když ne, tak nevadí, půjdu zase za rok. Nějak mě ta zima inspiruje, i když poezie, co se mě v posledních dnech drží, moc podzimní není. Měl bych jet k moři.
Už asi rok poslouchám jedno album. Považuji ho za nejlepší meditační desku, kterou jsem zatím slyšel, jen jsem nikdy, nevím proč, nepátral dál po tom, kdo je její autor. Jméno jsem přitom znal, ale užíval jsem si poslech a osobu, která za tím stojí, jsem jaksi upozadil. Asi to byla chyba...
Určitě jste si všimli, že blog má novou grafiku. Autorem je francouzský malíř a básník Pierre Cendors, který má za manželku Evu od nás. Z Čech. Oba jsem je poznal na sufijském tanečním kempu letos v létě a i když nebyl čas seznámit se nějak blíž, nějaké stopy to přece jen zanechalo.
Woodyho Allena nemám rád. Jeho humor mi neseděl a jediný film, který jsem od něj kdy dokoukal, byl ten s ovcí. No a co, taky se mi nemusí líbit všechno inťoušské. Jenže film Vicky Cristina Barcelona měl velmi příjemnou mediální podporu, která nehýřila bombastikou, ale chválila věci, na které slyším.
Dnes jsem si udělal vinný svátek. Když jsem tu měl před týdnem na návštěvě Jirku s čaji, přivezl mi jako dar ryzlink od falckého vinaře Mosbachera, o kterém jsem s ním mluvil při jeho předchozí návštěvě. Čekal jsem, že to bude dobré, ale grepfruitová dochuť mě doslova uzemnila.
Chtěl jsem dneska zase psát o komiksech, ale pak mi došlo, že všeho moc škodí a měl bych si dát aspoň jeden den oraz. Vzhledem k tomu, že je ale venku hnusně, tak se mi nikam moc nechtělo. Nakonec mi ale, jak už to umí jen ona, vytrhla z paty trn Chiméra. Jsem sice podrápaný, ale článek bude.
Šumař se bude stěhovat. V brzké době opustí noru, aby se přesunul do větší, tahle už je mu malá. Z toho důvodu jsem dnes třídil věci. Pak jsem pojídal zásoby, a protože jsem nikam nemusel, věnoval jsem se komiksům – čemu také jinému po právě skončeném KomiksFest!u. Spousta čtení to byla.
Třetí ročník komiksFest!u měl takovou mediální podporu, jaké se ještě žádné komiksové akci u nás nedostalo. Projevilo se to na počtu účastníků, kterých se na poslední den dostavilo do Nodu téměř šest stovek. Další stovky návštěvníků dorazily na ostatní akce spojené s festivalem během týdne.
Sobota se dneska sice povine ve znamení komiksu – za chvíli vyrazím, ale stejně vás, a co si budeme povídat hlavně sebe, o možnost naservírovat vám zase pár veršů nepřipravím. Po útlumu asi zapůsobil podzim a zase to jde. Sice už to bylo lepší, ale zase jsem blíž stezkám, kudy chodí pít inspirace.
Že Obama vyhrál, jsem věděl jako jeden z prvních Čechů. Jak jsme se totiž včera zčajovali, nemohl jsem usnout, a tak jsem seděl u internetu a každých pár minut obnovoval Reuters, Aktuálně, iDnes a další. S přehledem tak mohu říct, kdo vyhrál volby z českých médií. Tak vyrovnaný zápas to rozhodně nebyl.
Dneska sice neusnu, ale nelituju toho. Po nějaké době se u mě zastavil Jirka, který obchoduje s čajem. Jak jsem už zmiňoval, má velkoobchod v Německu a přesouvá aktivity i do Čech. Je tu sice větší konkurence, ale on se zabývá vysoce kvalitními čaji, kterých se k nám zase tolik nedostává. To bylo něco!
KomiksFest! konečně dostihl i Šumaře. Podařilo se mi dorazit na první akci spojenou s tímto zvučným festivalem. Slibuji, že teď už jej budu navštěvovat až do konce jeho třetího ročníku. To „nejhlavnější" sice bude až v sobotu v NODu, ale dnes se kupříkladu odehrála vernisáž ilustrátorky tohoto blogu.
Dušičky. Taky to cítíte ve vzduchu? Halloween mně osobně nic neříká, ale třeba keltský svátek, kdy se dá podle všeho mluvit se zemřelými předky, mi přijde docela fajn. Ne že bych se o to pokoušel zvlášť aktivně, ale ono to člověku stejně v tomhle období naskakuje tak nějak samo. A k tomu ta tma.
Dnes jsem se probudil v jižních Čechách. Venku je listopad, i když do něj svítí slunce. V Praze a v civilizaci by se měl měsíc přejmenovat podle kamaráda na burzopad. Tady je to jedno a je to tak dobře. Co mají Pražáci nového – včetně krize – tu nikoho nezajímá. Takže teď básničky.