Mám štěstí, že mám dobré a ještě lepší přátele. Právě díky nim jsou mé dny pestřejší a chmury mne nepřepadají tak často, jak je v tomto věku obvyklé. Třeba jejich zásobování vogonskou poezií, to je vám takové radosti na Starém bělidle, že mi to nedá a musím se s vámi o tu krásu nesmírnou podělit!
Tentokráte přispěla svou troškou do mlýna Natasha, respektive její budoucí tchyně, která coby ředitelka muzea v Horažďovicích nalézá v tamním archívu všelijaké klenoty.. Podle všeho je to milá paní, která si tohle označení ani nezaslouží, ale úzus je úzus. Rozhodně děkujeme oběma „děvčatům" za jejich zlepšení úterka nás všech!
JAK TO V HORAŽĎOVICÍCH CHODÍVALO ZA NAŠICH MLADÝCH LET
autorka Trostová-Tlapová
(Dílo bylo čteno 10.1.1950 v kroužku rodáků v Národní kavárně v Praze)
Přede mnou tu mapa leží
na ní nalézám jen stěží
znak našeho městečka
místo něho jen tečka.
To musí asi býti omyl,
kdo to kreslil, ten tu nebyl -
musí to as chyba být,
tu je nutno napravit.
Napraví to nakonec
mistr Alois Moravec.
Zlatým písmem, pevným tahem,
namaluje on tam šmahem,
velké zlaté písmeno,
k tomu připíše jméno
našich milých Horažďovic,
které bychom ani za nic,
neměnili za jiné,
město třeba dějinné.
Naše město na Otavě
za Žižky již známo bylo
a tam se tak mnohé děcko
české matce narodilo.
To jsou ti rodáci naši
i z blízkého okolí,
z Veřechov, Boru a Hyřic -
z kopečků i z údolí
co tu dneska s námi dlí
přespolní i domácí
samí Pošumaváci.
Všichni rádi vzpomínáme
na ty všechny dobré známé,
všechno máme v paměti,
jak to bylo před léty.
Celý rok nám myslí táhne
a budí se vzpomínky
na všechny ty blahé chvíle,
které stojí za zmínky.
Rok se začínal Sylvestrem,
domů se šlo až ráno,
vesele se tancovalo,
až už bylo dohráno.
Na Nový rok vinšovalo
se známým na potkání,
a odpoledne bruslilo se
na „Mokré" do klekání.
(...)
...a tak to prosím pokračuje dalších 8 stran. Ale to už neměla Natasha nervy přepisovat. Nedivím se, mně došly nervy to číst ještě dřív než ji zvrácená chuť ke zdigitalizování paní Trostové-Tlapové, budiž jí země, doufejme že už, lehká.