Je to tak. Původně jsem si myslel, že kupuji debutové album nadějného písničkáře Ondřeje Ládka alias Xindla X, ale s nelibostí jsem při opakovaném poslechu zjistil, že Ládek hraje (respektive zpívá) druhé housle. Album Návod ke čtení manuálu je totiž pomníčkem nadaného dechaře sólisty Markese.
O to horší byl už první klidný – i když natěšený – poslech. Filip Markes je rozhodně dobrý dechař. Zvládá saxofon i klarinet, je kreativní, technicky vyspělý a je ho na albu příšerně moc. Krom poslední skladby alba, která velmi moudře připomíná, že Xindl X začínal jako písničkář se samodoprovodem na kytaru (a ne špatným), je Markes všude. Onanuje na začátcích skladeb, v jejich středu i na jejich koncích. Je nepostradatelný. Obávám se, že všechno natáčel v dobré víře a s požehnáním Ondřeje, který naneštěstí nemá asi s nahráváním ani s aranžemi moc zkušeností. Za odměnu je mu zpackané album, kterému by dost pomohlo remastrování. Hned z několika důvodů.
Markes má totiž, zdá se, v přehánění zálibu. Nejen že hraje, ale i aranžuje a k tomu „pomáhá s mícháním". Pokud je jeho vina, že celé album má neskutečně přebuzené basy (na verzích z Bandzone to nebylo poznat), nechal bych ho remastering zaplatit. Minimálně kvůli jedné jeho aktivitě je totiž album dlouhodobě neposlouchatelné, brzy se ohrává a ještě dříve leze na nervy.
Hlavní výčet výtek máme tedy za sebou a nyní následuje shrnutí toho, co se povedlo. Texty. Že právě v nich je Xindlova síla, netřeba připomínat. Kvůli nim to stojí za to. Protestsongy mířící ne ven, ale dovnitř, do hloubky sebe sama, mají sílu. Ztotožnit se totiž s Xindlem je asi tak snadné, jako najít toho xindla uvnitř sebe. Byl tam, je a bude tam. Někdy hlouběji, někdy blíž, někdy ho vidíte i kolem sebe. Bezpečně ho poznáte a Ondřej ho pojmenovává více než trefně.
Je sice pravda, že jej pojmenovává neumělým nevyzpívaným hlasem, který si ještě nenašel vlastní polohu (osciluje od Xindla přes Zicha k Elvisovi a končí u nastydlého Bárty), ale o to upřímněji jeho výpověď působí. Je také pravda, že ve studiu měl zřejmě dost času, a tak je jeho pěvecký výkon velmi slušně vyrovnaný a velmi příjemně překvapí zejména skalní příznivce, kteří jej znají ze živáků.
Texty písní je asi zbytečné hodnotit, kvalita příliš nekolísá, jsou dobré všechny, některé dokonce výborné a se skvělým tahem na branku. Šlape to a tepe. Nad všechny ale ční (ano, Filip Markes, ale toho teď nemyslím) osmá píseň alba, která tvoří výtečný střed a vrchol desky. Píseň Čert nás vem nad celé album povznáší hlasový projev Jany Infeldové, které krom feelingu nechybí ani precizní technika.
Trochu škoda je, že ženský vokál, který album zajímavě oživuje, se ocitnul hned v další písni Pac a pusu, takže to vypadá, jako na koncertě, kdy Jana má ještě nějakou akci, zazpívá dva songy a musí letět. To působí trochu amatérsky. Podobně promarněná šance je i s kvartetem Apolón, které hostuje pouze v jedné skladbě (a ano, i do nich kvílí neklidně a rozervaně Filip Markes a dělá, co může, aby smyčce příliš neupoutaly pozornost od jeho osoby). Jejich aranže je skvělá (podobně citlivě, jako hrál na klávesy, ji dal dohromady Petr Novotný).
Za zmínku rozhodně stojí i booklet cédéčka. Je precizní. A trochu přebuzený jako ty basy. Jeho autor Ondřej Pfeiffer na něm odvedl skvělou práci, koláže k jednotlivým písním jsou vyvoněné a vycizelované, ale trochu se vkrádá otázka, k jakému že to jsou albu. Tohle že je album Xindla X? Toho týpka s kytarou, který bere lidi svou rozpačitostí, jemnou neohrabaností a upřímností? Ani ne, sakra! Tohle je (i s použitými fotkami Xindla, který nebude vypadat in ani pod čtyřmi fotoshopy) frikulínské leporelo pro úplně jinou cílovku než je ta, která chodí na Ondřeje.
A tak je to vlastně se vším na albu. Xindl X se nechal natáhnout do něčeho, co k němu moc nesedí. Vyumělkovanost a našlapanost jsou určitě prima atributy, ale když takto základně popírají samotného tvůrce, je to poněkud divné. Je to pech, ale verš z písničky Cool v plotě: „Ostatní si užijou, a ty budeš za křena", se Xindlovi do míry poměrně vrchovaté vyplnil přímo na jeho prvním (těžko říct vlastním) albu. Je tu sice možnost, že je to důsledné dodržování nastartované image, kterou známe z jeho textů, ale pokud ano, obávám se, že nepomůže ani zmáčknout restart.
O to víc držím palce, abych byl jediný škarohlíd a ostatní vesele juchali a album kupovali. To svoje, nadšeně zakoupené v Abatonu, prodám. Pak půjdu na Ondřejův koncert a užiju si ho takového, jaký doopravdy je.
P.S.: Album koupí první zájemce ode mě a další TADY. Abych řekl, je docela trapas, že se dá na netu koupit o třicet korun levněji než na křtu. Sice je dáte stejně za poštovné, ale divné to je.