Šumařův sumář
Témata Šumařův kulturní šumákŠumařův kritický literník
Šumařův kinematograf
Šumařova hudebna
Šumařovi kreslouni
Šumařovy fejetony
Šumy a Chimi života
Cestopisná
Vinařský žurnál
S ambicemi literárními
Tipy na lov
Poezie
Bára Kastelánová
Vogoni kolem nás
Archiv listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
říjen 2005
září 2005
srpen 2005
Odkazy Silverghost - blog
Malý čtenář - blog
Wagon - plný poezie
Kavárenský povaleč - blog
Unseen - blog
O. Lipár - blog
Andrastin web
Josef K. - blog
Darek Š. - blog
Jižní svah - blog o víně
RSS export
Vzkazy
Hodnocení
Stále se mluví o rovnoprávnosti žen a mužů. Kdy tedy bude konečně zaveden i termín ona-line?
Dneska máme státní svátek, studenti mají co slavit, zkrátka 17. listopad je zase tady. Nevím, jestli se večer ještě dostanu na Národní třídu, ale když ne, tak nevadí, půjdu zase za rok. Nějak mě ta zima inspiruje, i když poezie, co se mě v posledních dnech drží, moc podzimní není. Měl bych jet k moři.
Určitě jste si všimli, že blog má novou grafiku. Autorem je francouzský malíř a básník Pierre Cendors, který má za manželku Evu od nás. Z Čech. Oba jsem je poznal na sufijském tanečním kempu letos v létě a i když nebyl čas seznámit se nějak blíž, nějaké stopy to přece jen zanechalo.
Sobota se dneska sice povine ve znamení komiksu – za chvíli vyrazím, ale stejně vás, a co si budeme povídat hlavně sebe, o možnost naservírovat vám zase pár veršů nepřipravím. Po útlumu asi zapůsobil podzim a zase to jde. Sice už to bylo lepší, ale zase jsem blíž stezkám, kudy chodí pít inspirace.
Dnes jsem se probudil v jižních Čechách. Venku je listopad, i když do něj svítí slunce. V Praze a v civilizaci by se měl měsíc přejmenovat podle kamaráda na burzopad. Tady je to jedno a je to tak dobře. Co mají Pražáci nového – včetně krize – tu nikoho nezajímá. Takže teď básničky.
Sobota znamená nové kotě. Britská modrá porodila britskou lilu. O půl čtvrté ráno se narodilo pidikotě, bez problémů. Takže radostná událost v rodině. Co se týče dnešní poezie, je inspirace první básně zcela jasná – chodím teď často na poštu a někdy se nestačím divit, jak rozdílný je svět za přepážkou...
Máme sobotu a já jsem už v Poděbradech. Lázeňské město dnes hostí FX-con, což je sešlost filmových maskérů ne hvězd, ale příšer. Pokud se nic nestane, celou akci moderuje právě Šumař. Těm, kteří se tam nedostaví, posílám aspoň dvě básně ze svého posledního dost podivného poetického období...
Jsem u rodičů a u koček. Chiméra je v sedmém nebi, že jsem s ní. Rána se jí dobře hojí, má ji jen trochu zapálenou, Barbuchu jsem sice neviděl, ale je prý dvojnásobný a kouká na obě oči. K tomu je venku podzim zatínající drápy přímo do krku. Slibovali oteplení. Jenže já mám pocit, že se neoteplí už nikdy.
Máme sobotu a já jedu na další svatbu. Jak říkám, všichni se zbláznili. Buď se rozcházejí, nebo berou. Bude to veliká legrace, protože svatba je vegetariánská. Prý bude losos, ale to bude všechno. Jsem úplně nesmírně natěšený, co tohle bude za taškařici. Třeba bude i překvapení s tuřínem. Tak poetry!
Podzimní nálady nemusí být špatné, zvláště když jsou navozeny kvalitním zeleným čajem. Včera jsem si zašel po delším čase do čajovny a neudělal si čaj doma. Bylo to inspirující, zastavit se i v cizím, i když příjemném prostředí, nebylo nejlehčí, ale nakonec se to povedlo a zde je výsledek...
Jsem na návštěvě u rodičů, a tak věnuji dnešní chvilku poezie Ivančicím. Snažil jsem se vymyslet nějakou oslavnou báseň, ale vzhledem k dávné minulosti usouvztažněné k minulosti nedávné a současnosti, mi to nějak nejde přes pysk. Tož z teho nevylezlo nic, co by mi tu mohlo vyjít ve sborníku.
Je ošklivo. Sedím na studentském internátu, snažím se probrat a meluzína je silnější, než jsem slyšel kdykoli a kdekoli. Bydlet tu po většinu roku, zblázním se dozajista. Takto je to jen kolorit. Kolorit jednoho víkendu v Plzni. Ale zpět k poezii, které je dost nejen v meluzíně. Je všude kolem.
Je tu sobota, sobota větrná, sobota uplakaná. Dokonce i na jižní Moravě, kde není, kdo by to řekl do počasí. V noci tak pršelo, až tu z toho začla sáknout střecha, což bylo poněkud nečekané a vodní tříšť z kapek dopadnuvších na komodu v obličeji byla přímo netradičním a poetickým zážitkem.
Je to fajn týden bez práce. Sice jsem si původně představoval, že budu svou dovolenou trávit u moře, ale zase to nějak nevyšlo. A tak jsem v jednom mlýně u Stříbra a vlastně to vůbec není špatné. Čas od času se mi tu něco mihne a není to jen ještěrka. Čas od času je to i pár veršů. Tu jsou.
Plačtivě začíná víkend. Snad se to nějak probere, tohle jsem nečekal. Navíc mi začala dovolená, což je poněkud na pováženou. Než se probere slunéčko, dovolím si opět vypustit pár veršů, které snad v prázdninách zcela nezapadnou a dají někomu to, co daly mně při jejich psaní...
Sobotní ráno v Drnholci. V noci byl úplněk a hrála k němu místní punková kapela hrající si prý na Tři sestry, ale o tom až zítra. Dneska jen pár veršů. Snad se ta sobota nepokazí, nebe je vymetené, venku klid. Jen co vstanu, odcházím do lisovny otloukat vlhkou omítku. I to bude velice poetické.
Léto pokračuje a čas od času se zastavím a něco ve mně někde zarezonuje. Pravda, tento týden byla sice hlavní Kočkolína, ale ještě před ní jsem napsal dvě básničky, které sice nic moc, ale přece. Jsem na Moravě zase, tak doufám v příval inspirace a třeba i té, jak se říká, pozitivní energie.:)
Je to zvláštní. Když se hodně oteplí, začnou se myšlenky zpomalovat. Připadám si pak jako troll v Ankh-Morporku v létě. Podobné je to s poezií. V tom horku se snaží o úspornost, minimum pohybu. Sám si vlastně nejsem jistý, jestli se mi to libí, nebo nelíbí, ale tak to zkrátka je.
Je sobota po žhavé noci, kdy jsem se vracel domů kolem vypuštěného rybníka plného žabího křiku. To bylo napravo. Nalevo pak zpíval nějaký noční pták, snad to mohl i slavík být a skutečně jim zpíval navzdory. Je létoletní léto. A tu a tam i něco napíšu. Třeba nové motto tohoto blogu.
O včerejším čtení almanachu Wagon budu psát až zítra, ale už teď mám potřebu říci, že se povedlo. I já jsem zase napsal pár veršů, takže je po vás vrhnu. Už v první z nich, která je nejnovější, věštecky poukazuji na to, že oproti předpovědi bude v Praze o víkendu hnusně, neb nikam nejedu.:)
Když je člověku divně, tak se začne někam utíkat. Dělá to každý, takže já můžu taky.:) Dost často se lidé utíkají ke vzpomínkám na dětství. Já to poněkud supluji svojí Moravou a dětskýma očima než přímo vzpomínáním na to, jak jsem byl malej a nic jsem nemoh. A tak pár dětštějších básní k sobotě.
Je zase sobota a já mám za sebou týden s vědomím migreničných stavů. Právě jsem se dozvěděl, že jimi trpíval můj děd, jehož jsem nikdy nepoznal, a který nepřinesl rodině nikdy nic dobrého. Možná je to jediné dědictví po něm, ale zase o něm budu, zdá se, vědět více a déle než o čem jiném.
Sobotní kout poezie bych vzal trochu od lesa. Když jsem totiž viděl – náhodou a omylem – rapové zprávy pana Hejmy, pochopil jsem, že v tomhle státě je něco skutečně špatně. Je zase pravda, že jsem nevěděl, jestli je mi na zvracení z rapera nebo jeho „vtipných" zpráv... Já jsem zastáncem jiného humoru.
Zase jsem jednou na Moravě. Na rozdíl od Prahy tu bylo už včera krásně. Západ nad Pálavou se ani nedá popsat, to všechen ten vápenec zkrvaví a člověku se hrůzou z té krásy chce až plakat. A pak vinohrady, které mají zelené ručičky, ještě nemohoucí, ještě nedospělé... A všechno raraší ze země.
Sobota a zase nějaká ta poezie, co se mi nashromáždila. Je to v celku nebásnické období, protože v práci mě ubíjejí desítkami excelových tabulek a pokud do mne nevstoupí pán šanonů, zřejmě se z toho dokonale zvencnu. Pokud se tak stane, začnu tvrdit, že pasivní kouření přece neškodí...
Nastal čas dokončit svoji diplomovou práci. Ano, vidím vaše pozdvižené obočí a bavím se jím. Myslím tu původní, kterou jsem nakonec nebyl s to odevzdat a musel jsem ji nahradit poněkud zpracovatelnějším tématem. Nastal čas dokončit přebásnění staročeské legendy o svaté Kateřině!
Dnes je sobota a to znamená, že je čas na poezii. Tahle sobota je ale výjimečná, protože jsem na svém vinném sklepě a bourám zeď. Rozhodl jsem se, že kuchyň není to ono a potřebuji kuchyňský kout. Taková poezie prostoru. Ale je to na dohled od mojí milované Pálavy. Vážně... Přijeďte...
Čtení Wagonu je za námi a nebyl to špatný večer. Jen jsem se jaksi přihnal domů až po třetí hodině ranní po nočním pochodu Vinohrady – Smíchov. Není na tom nic špatného, turistika je prý zdravá, jen jaksi byla zima, ale v krku už mě zase skoro nebolí... Radši se věnujme poezii, to bude lepší...:)
Venku není hezky. Jaro už skončilo a asi se vrací zima. Nechci být pesimista, ale nepřijde mi to rozhodně jako dobré znamení. S černými mraky zkrátka člověk těžko připadne na zlaté myšlenky. Proto i sobotní koutek poezie nebude juchat a jásat, ale ponoří se do šera a černi chladných nocí.
Dnes večer jsme během družného hovoru o všem možném včetně komiksů i poezie dospěli k okamžiku, kdy jsme předčítali cosi z obou jmenovaných odvětví literatury. Záhadným způsobem nás pak napadlo něco, nač asi nebudeme mít patent, ale já se s tím vlastně nikde nesetkal. Experiment!
Myslel jsem, že budu psát na dnešek poezii, která bude konečně nad bodem mrazu, ale když se podívám ven, jsou všechny naděje ty tam. Ještě včera jsem seděl poprvé letos na zahrádce, aby přišla bouře (také první letošní) a zhatila příjemné posezení. Všechno marno, jaro zase tento rok asi nebude. Snad léto.
Už ani to jaro není, co bývalo, a když se podívám z okna, říkám si, že to za ten pohled snad ani nestálo. Šedivo a ošklivo – dvě barvy jara. Ale i v tomhle počasí se mi občas stane, že napíšu nějakou tu „básničku". Opěvování poupat a kvítků se zatím nekoná, ale snad bude stačit aspoň tohle.
Zdá se, že by venku mohlo být konečně jaro. Nechci to zakřiknout, tak píšu tiché básně, které by mohly přilákat trochu toho tepla. Kosti jsou po zimě prokřehlé, bylo by to potřeba. A tak vám všem přeju hezký víkend, který snad nebude potřeba trávit v zabedněných bytech a domech. Doufám.
Máme Bílou sobotu. Na horách doslova a do písmene, na jižní Moravě taková nijaká, šedivá. Jedeme za babičkou do nemocnice, což přidává takový zvláštní pach. Je jí 88 let, což je rozhodně krásné, a má ráda mou poezii. Jediná z celé široké rodiny, kdo veršům aspoň trochu rozumí – úžasná žena.
A byla zase sobota, jedna z modrých, kdy mráz i slunce najednou vypalují. Čtu zrovna Hiršala a přemýšlím, jak to vlastně mohl napsat. Já teď prožívám nejvíce poezie v hudbě, ale i proto čtu. Jak říká Kukal, někdy je čas, aby člověk četl. Teprve potom zase může přijít čas, aby psal. Tož čtěme.
Sobotní ráno. Zase šedé, střídají se s modrým pravidelně. Včera jsem byl na zahajovacím večeru festivalu pro Tibet. Mazánkova alikvotní čtyřka toho moc nepředvedla, Maleedivy byly fajn, Alfréd strejček s tibetskými texty taky. Tibeťan Lobsang mluvil o svobodě a hrál na loutnu s flétnou.
Blíží se prý orkán, který je svým způsobem velice poetickou záležitostí, dokud vám neshodí střechu na hlavu. Jak jsem psal před několika týdny o nutkavé potřebě psát... Tak je zase pryč. Tohle je na poezii a inspiraci nejhorší. Chodí si, jak se jí zachce. Někdy jí není ani ta trocha u dna sudu mysli...
A zase jsem jednou na jižní Moravě. Trochu na déle, na celé čtyři dny, což je spousta času, abych stihl vyřídit věci, které se tu zase nastřádaly. Ale dnes k poezii. Vezmeme to lehkou notou, protože byl úplněk a to se nedá někdy spát a musí se psát. Pak je to ovšem pekelná noc, protože ty nápady jsou šílené...
Přiznám se, že tento týden nebyl, díky událostem, o nichž jsem vás informoval zcela průběžně, příliš vhodný k poezii. Doufám, že teď, za novými okny, to ale rychle doženu, když budu mít jasnější výhled na celý širý svět kdesi tam dole na ulici. I když... Budu psát raději poezii z vnitrobloku.
Dnes jsem v době, kdy toto čtete, kdesi na cestě do Javorníku. Kamarád Radek tam slaví narozeniny. Přiznám se, že nebýt to kulatiny, asi by mě tam jen tak nedostal. Ale co už s ním, když je to kamarád. A tak jedu a jízda je určitě velice poetická. Jak jinak, když jedu na Moravu. Mějte se.
Zase je sobota. Ani nevím, jak je to možné, že týden se prosypal mezi prsty a je pryč beze zbytku, jen podlaha je od něj trochu pošlapaná, ale zasvinit ji nestihl. Venku ještě mizerněji než uvnitř a ani na jedné straně oken to nevypadá na zlepšení. Co už? Budeme třeba po nocích zas tančit walz.
Tisící příspěvek na mém blogu. Kdo by to byl řekl, že je jich tolik. Pilný jako včelička, dalo by se říci. Ale nač? Pomíjivé je to tu podobně jako poezie, tedy nejvíce ze všeho. Trochu si přijdu jako don Quijote, jak tak plním stránky chiméry zvané internet. Ale co už, když mě to baví. A vás?
Spánek v těchto pošmourných dnech chodí jaksi stále později, a tak se sobotní blog také posunul až do předpolední hodiny. Na stranu druhou je futon lůžko poetické, a tak večery na něm nejsou neplodné a ty dlouhé noci tomu jenom napomáhají. Minulý týden byla poezie idylická, tak dnes nebude.
Jsou okamžiky, kdy to na člověka přijde, kdy si uvědomí, odkud je, odkud jde, a když už neví, kam kráčí, je dobré si tu chvíli nějaký čas podržet, věnovat se té myšlence a chutnat ji jako víno, které jste pili před lety, sledovat, co nového je v chuti, zjišťovat, co zůstalo a jak je stále ještě opojné.
Pěknou první sobotu v novém roce vám všem přeji. Ani letos se nehodlám vzdát psaní poezie, ba naopak, hodlám psát ještě urputněji než v letech předchozích, protože jedině cvik dělá Mistry a žádný učený z nebe nespadl a tak vůbec. Hlavně také letos přeji všem více poezie v jejich životech.
Svátky na krku. Pod krkem. V zátylku, ze zálohy, z výlohy, ze skladů, prostě odevšad. I pod postelí na mě mrkají. Stejně jako loni, ani letos se mi nepodařilo tomu utéct. A tak zkusíme zavřít oči a budeme si představovat, že jsme někde jinde, někde kde nezuří svátkoválka, ale vládne jen poezie
Dva týdny jsem nechal blog bez poezie, což je nehoráznost, protože vymýtit verše ze života, to je prakticky hrdelní zločin. Život bez poezie je totiž ještě daleko lepší než život bez pointy. Zatímco ten druhý žije bez jakéhokoli ovlivnění většina z nás, ten první nám absenci dobrého konce může vynahradit.
Včera jsem se pod večerem ocitl na Jiřího z Poděbrad v antikvariátu. Bylo to strašné, protože v krámku, kde jsem dosud prakticky nic nekoupil, měli právě zpracované banánovky s pozůstalostí po někom, kdo se zajímal o poezii. Ještě strašnější bylo, že tam přede mnou byla jakási ženština...
Když už jsem byl v tom Madridu, nemohl jsem opomenout nějaké ty španělské vlivy a nepokusit se napsat pár veršů. Kde jsem je psal, snad ani nebudu říkat, zkazilo by to jejich i mou image, a tak jen připomenu, že skoro celou dobu nám tam pršelo a nikdo nevěřil, že mají téměř věčné teplo.
Jak jste si už nejspíše všimli i beze mě, venku je zima. Čekali jsme na ni dva roky, tak je vlastně důvod k oslavám. Je mi jasné, že zejména motoristy (ani mě) to nepotěší, ale příroda přesně tohle potřebuje. I proto tu pro vás mám trochu ledové a sněhové poezie, která se mi tu urodila.:)
Ty týdny utíkají nějak zběsile rychle. Skoro ani nevím, jak je to možné a mám pocit, jako by mi někdo ujídal čas jako svačinu, kterou mám v aktovce zapomenuté pod lavicí. Je skoro zima, budu měnit vizáž blogu na modrý, zasněný a studený. Ale to až po těchto pár básních. Ani nevím ze kdy...
Co říkat víc, než že je venku podzim, ale to nemusím říkat, protože to každý ví. A navíc, kdo to neví, ten to vidí. Jsem zrovna v jižních Čechách a je tu lezavo. Snad se to rozpustí, aby se dalo fotit, ale i když nepůjdou dělat obrázky, psát se bude dát tak jako tak. Je listopad a já ho vlastně rád.
Jsou týdny, kdy je poezie nedostatková. To marně bloudím mezi regály a jen tu a tam zavadím o výprodejové dvojverší, které se s trochou snahy dá přetepat v cosi, co se bude tvářit alespoň trochu chutně. Ale jsou i týdny, kdy dorazí verše z tropů jako exotické sladké ovoce. Tohle byl jeden z nich.
Dnes je sice na nic počasí, ale mám radost, zdá se totiž, že nakonec přece jen nebudu na nic básníkem. Včera byla v Blansku vyhlášena Literární soutěž Františka Halase, do které jsem poslal nějakou svoji poezii. Nevyhrál jsem sice, ale druhé místo také považuji za moc pěkný výsledek. Pár veršů na oslavu:
Ten poslední týden byl na poezii nějak bohatý. Nevím, co se dělo, ale třeba ve čtvrtek jsem nemohl vůbec usnout, podařilo se mi to až v šest ráno. Tolik probdělého času, ve kterém se člověk blíží deliriu už se na tvorbě podepíše. Co jiného taky dělat než psát? Přidám vám dnes i jeden písňový text.
Ten týden nějak nepřál poezii, snad jen ty pražské ulice mají jakousi vlastní, kterou vnímám, když se jimi brodím a deru za denním chlebem.:) Ale ne, mám pár veršů ještě z víkendu, kdy jsem byl na Moravě a pár jiných se také najde. Poezie je také droga. Když jste v tom, máte to už zřejmě na furt.
Babí léto je pryč. Možná se ještě vrátí, ale to, co počasí předvedlo v posledních dnech, to je vážně ohavnost. Naštěstí na začátku týdne to ještě šlo, takže ta trocha poezie, co se u mě urodila, není ještě tak nejhůře deprézivní. Ale bojím se, že se nemusíte bát, týden dva a ono to přijde. A určitě to bude něco.
Je sobota a to znamená, moji milí čtenářové, že budeme pokračovat v projektu Šumařův rok v básni. Přiznám se, že z podzimu mě nejvíc fascinují ne ty barvy, které nás čekají na zemi, ale ta modř. Ta hluboká, chladná a definitivní modrá, o které není pochyb. Jako přišla z Platónova světa idejí.
Podzim nezpochybnitelný. Snad přichází ještě babí léto, ale obloha je hlubší než kdy předtím a poezie už není bezstarostná. Je plná vzduchu, plná pohybu. Jsem teď na Moravě a procházím se kolem vinohradů. Plaším špačky a sleduji, jak se do té oblohy propadají. Jsou lehčí než vzduch.
Minulý týden jsem slíbil, že se jedná o poslední horkoletní verše a ani jsem netušil, jak moc jsem měl pravdu. Je podzim se vším všudy i bez všeho slunce. Je mdlo v průchodech a beznaděj se žene v řekách, které řvou svůj necitlivý chorál. Tak jakou byste v tomhle asi čekali poezii?
Skončily prázdniny, skončil srpen, je čas na poslední horkoslunečnou poezii tohoto roku. Od příště začnu míchat barvy a topit řádky v plískanicích, jak se na každého slušného adepta básnictví sluší a patří. Ale ne ještě dnes, dnes ještě ne. Dnes to budou horké vášně a spalující city. A nebo taky ne.
Je krásná sobota. Možná nejhezčí, která nás do konce léta čeká, a tak je třeba jí využít. Pokud se někam chystáte, třeba do přírody, neznám lepší začátek výletu než Šumařovu poezii, která vás naladí na všecky krásy světa. Tak to by bylo promo dnešního příspěvku, sobotní koutek poezie je váš!:)
To léto, když se člověk vrátí z chladného severu, je poněkud ubíjející. Lepivé a nevřelé, jen trošku horké, ale mohlo by být víc. A slunce jen tu a tam se podívá a zpraží nás. Tak nějak se těžko vrací do reality a nejlépe to jde v nocích, které nejsou tak mrazivé jako na Orknejích. Inu... Koutek poezie...
Tak do vás pustím zase trochu poezie, snad to překousnete. Tahle už je z větší části anglická, takže můžete porovnat odlišnost chutí.:) A to vás příští týden – snad – čeká i nějaká poezie bretonská, ale tím si nemohu být jist, neb jsem ještě neokusil tamějšího vzduchu ni vody, tedy nevím, co bude...
Skotsko je takové skotské, dalo by se říci. Nějak tu není moc nálada na psaní, spíš na spaní, ale čas od času něco vyplodím. Pokud vás tedy nudí strohé a jednotvárné popisy cesty, můžete se pohroužit do mého koutku poezie, který jsem pro vás po delší odmlce zase připravil. Jsou to skotské verše.
To, že jedu zítra do Skotska ovšem neznamená, že přijdete tento, nebo kterýkoli další týden (doufám) o svou sobotní dávku poezie. Rozhodně vás, kteří jste na ní závislí (oběma vám děkuji), nenechám umřít hlady. Poezie je totiž na furt, jak říká Karel Šiktanc. Jak vás to chytne, umřete s tím.
Sobotní koutek poezie vychází až v neděli, protože se stalo, že jsem se ocitl bez připojení, a to zcela vlastním přičiněním. To jsou ty akce hurá, které bývají nejlepší a jež za to stojí, jenže při těch rychlých odchodech jednou nechám někde i hlavu. Tentokrát to byl modem a kabel k němu... Ale už básně.:)
Sobotní koutek poezie se budu aspoň z části snažit zaplnit něčím ne až tak rozervaným a teskným jako v posledních týdnech, protože kdo by chtěl číst jenom smutnou poezii, když na to, abychom byli depresivní, stačí zapnout jednou denně zprávy. Začneme tedy teskně a skončíme nonsensově.
Jak jsem psal přednedávnem, tragicky mi zahynula kamarádka a kolegyně. Dneska je to přesně týden, co jsem se to dozvěděl. Za tu dobu jsem se s tím snad aspoň trochu srovnal, zvyknul si na tu skutečnost a začal ji brát i jako okamžik, kdy začalo mnoho jiných věcí. Ale ta první fáze byla zlá...
Daří se mi jakž takž plnit plán a odevzdávám si články do vydání včas (škoda že si neplatím, dal bych si prémie), a tak ani tuto sobotu nebude chybět koutek poezie. Ústřední téma básní je tentokrát zcela jasné – je to vedro spalující nevinnost v srdcích panen a touhu v plicích všech chlípných pobertů...
Je čas na další koutek poezie, nebudete ušetřeni.:) Noci jsou teď krátké, ale zase tak vřelé, že se v nich stejně nedá aspoň z počátku spát, a tak se občas něco urodí. Například včera jsem měl ale zas jednou nutkavou potřebu něco napsat, ale vyhrála nutkavá lenost a rozečtená kniha. Musím dočíst Norrella!:)
Stalo se mi takhle v noci ze čtvrtka na pátek, že jsem vypil moc zeleného čaje. Něco mi říkalo, že bych tu čtvrtou konvičku neměl pít, ale co už. Pozdě bycha honit. Někdy o půl čtvrté jsem se rozhodl, že se zkusím uspat psaním. Povedlo se. Výsledek je mírně delirický kaleidoskop bez ladu a skladu.
Tak teď už vám to můžu konečně všechno vyklopit. V Brně se koná Majáles (koncepci jsem tak nějak celou nepochopil, ale pro příspěvek není až tak podstatná). A k Majálesu vyhlásili básnickou soutěž. Vzhledem k tomu, že jsem dva roky nic nikam neposlal, rozhodl jsem se, že to zase zkusím.
Dnes bych si vás dovolil pozvat, drazí čtenářové, abyste se stali posluchači a přišli tento pátek ve 20 hodin do literární kavárny v Řetězové ulici, kde společně s několika dalšími poety budeme číst básně. Navíc proběhne křest sbírky Roberta Kubánka a až bude po všem, oslaví Šumař 100 000 návštěvníků blogu.
Včera jsem byl dlouho venku a zažil tak veselé věci jako několikeré pronásledování a pak jsem pro změnu já sledoval autem jednu tramvaj, jež měla několikaminutový náskok. Byla to veselá hra, ale už je od toho naštěstí pokoj.:) Takže se v klidu vrátím k poezii. Ono je už vlastně skoro jaro, tak zase jednu...
Je tomu právě sto pět let! Vážně! Že nevíte čemu? Vše vysvětlím. Šumař provedl investigativní pátrání ve starých spisech, aby se dozvěděl, kdy přesně byl v Praze Guillome Apollinaire. A bylo to v tomto týdnu roku 1902. Nevíme přesně datum, ale víme okolnosti. Na výročí mám pro něj jednu báseň.
Byl jsem se nechat v týdnu ostříhat. Naštěstí to nepoznal v okolí nikdo kromě mě, což mi maximálně vyhovuje, zbavil se jen rozčepýřeného vzhledu, možná také nevypadám tak zanedbaně jako před zákrokem. Tedy úspěch. Jenže ta nálada, která mne provázela celým aktem, byla více než jen podivná...
Máme tu neděli, a tak vás oblažím pár rozpustilými veršíčky, které se v poslední době urodily – zřejmě to bude tím, že je předjaří na tuto dobu nezvyklé, takže se dá sledovat, jak už to na lid vezdejší leze. Sám bych se nebál říci, že to bude delším světlem venku. Ženy mají možnost déle se vidět v zrcadle a tak tokají...
Minulý týden se z ničeho nic narodil Samomuž. Od té doby mě neopustil, ba naopak, nedá mi pokoj, chodí se mnou a za mnou, šklebí se tomu, co dělám, posmívá se tomu, co dělají lidé kolem, zkrátka má v tom jasno. Ne už tak já, ale to zřejmě tolik nevadí, protože já jsem pouze ve vleku událostí a jeho divnovůle...
Tak se vám tak potloukám nocemi (virtuálně i fyzicky) a napadají mě podivné myšlenky, které se Šumařem optimistou nemají moc společného. Nakonec se z nich většinou vyloupnou nějaké verš. Už tak často se ale nestává, aby se v nich zrodila i nějaká nová postava, ale leden byl divný. Seznamte se se Samomužem.
Dnešek byl svou náladou přímo sandmanovský. Jako by se všechno, co se stalo, odehrálo ve snech a realita pokračovala tam někde, kde já teď zrovna nejsem. Do toho se dějí podivné věci s jahodami a malinami, do Prahy se řítí vichřice, která vás chce obejmout a přenést nad střechy, a ke všemu píšete verše napřed.
Tak je tu konec roku. Nezbývá proto než poslat PF. Každý posílá fotky nebo rýmovanky. Jedno je většinou kýčovitější než druhé. Loni jsem měl fotku s Napoleonem, ale letos se taková dobrá nenaskytla. Proto přichází na řadu rýmovačka! Opustím ale klišé, kašlu vám na bonton a na falešný pozitivismus! PF všem!:)
Tak doufám, že jste to přežili, já asi taky, jak se zdá, ale venku pořád není zima. Dnes mě čeká návštěva u strýčka vinaře, tak snad budou nové informace o skvělém ročníku 2006, určitě dám vědět. A moc se nepřejídejte!
Mám dojem, že čtvrteční koutek poezie jsme ještě neměli, tak si ho uděláme. Báseň je čerstvá, vlastně poslední, co jsem zatím asi napsal. Dva verše z ní mi začaly znít v hlavě, když jsem něco psal, a vůbec jsem netušil, co znamenají. Byl to začátek básně. Kdo by to byl řekl. Vznikla během tří minut a už jsem na ní nic neměnil...
Když dneska máme to úterý, je tu chvilka na kousek poezie. Využiji toho, že podzim už je sice pomalu pryč, ale stále se drží, a dám vám sem jednu plnou lupení.:) Uznávám, že je možná až trošku moc sladká, ale je psaná na napsání na skleničku, takže to můžete brát jako užité umění (snažím se být užitečný, kde mohu).
:: celý příspěvekZdá se vám to příliš patetické? A berete vůbec 28. 10. jako den, kdy je potřeba něco slavit? Já se přiznám, že celkem ano, pořád cítím kontinuitu s tím prvním Československem z roku 1918. Ano, vím, že chlubení se předky řadí člověka kamsi ke kořenové zelenině (to nejlepší z nich je pod zemí), ale slavit se dá různě.
:: celý příspěvekJsem pořád na jachtě, ale je podzim, takže je potřeba pořádně žhavit tu poezii. Po básni Petra Kukala z minule by se asi těžko navazovalo na vážné notě, tak co kdybychom to zase jednou vzali veseleji a zařadili nějaké lehčí podzimní čtyřverší? Jo! A taky by v tom měly být ženské! Hlavně nezapomínat na ženské!
:: celý příspěvek30. 9. jsem dostal báseň od Petra Kukala. Líbila se mi od začátku, ale až tenhle víkend jsem si ji přečetl znovu a najednou se opravdu uzavřel kruh. Je to zvláštní, s Petrem jsem se osobně viděl asi třikrát, přesto se zdá, že do mě vidí víc než lidé s kterými se často znám léta. Báseň je sice jeho pohled, celá dýchá jeho stylem, ale když se podívám z okna, na lidi tam dole, když se zaposlouchám do větru... Vidím a slyším to, co je v té básni.
:: celý příspěvekCelkem značnou část čtenosti mého blogu dělá za poslední měsíc rok starý článek o Karlštejnském vinobraní. Je to docela legrace, nic hezkého jsem o tom nenapsal. Přesto chci dokázat ještě víc, že mi nejde v první řadě o klikance! Právě proto zařadím na sobotu opět jednu ze svých básní. Je asi tři dny stará a jako jedna z mála má i dedikaci. Je to podzimní báseň pro Natashu.
:: celý příspěvekDnes po dlouhé době zase kus poezie a vezmu to i s pozvánkou na jednu sobotní akci svých kolegů. Bude to kdesi, kde jsem nikdy nebyl, a bude to akce, jíž jsem se nikdy nezúčastnil. Budou tam herci a bude tam poezie, tedy nemělo by to být špatné. Aspoň doufám. Snad se sejde dost příznivě naladěných lidí, aby nelétala rajčata. Ale teď už ta poezie a pak pozvánka.
:: celý příspěvekTak na pátek dáme něco poezie? Jsou to divné letní noci. Teď se chvilku ochladilo, ale jinak ta tropická parna… Dělá to s člověkem zajímavé věci. Někdy i nezajímavé. To si člověk tak zajde na jedno a skončí u kofoly třeba a pak ho napadají takovéhle věci. Zas jednou pro změnu jeden unter-beat.
:: celý příspěvekNeděle byla. Taková akční. Stihl jsem i nakupovat i pracovat i plavat i hrát i psát poezii. Tož vám jednu takovou krátkou, po dlouhé době zase milostnou při pondělku dám na blog, aby se vám lépe pracovalo, já ty pondělky stejně snáším podobně špatně jako Garfield. Problém básně je, že pořád nejsem jistojistě přesvědčen, že se jmenuje dobře…
:: celý příspěvekJe první den prázdnin a čtenost blogu trhá další rekord v nečtenosti :). I proto si dejme trochu poezie a trochu erotiky, aby ti, kteří vyjeli za pomíjivými krásami přírody, zalitovali, že si nemohli sednout k monitoru. Právě jsem se vrátil z Petřína. Je tam pusto a prázdno, ideální k odpočinku. Všichni odjeli z Prahy, takže i u Máchy to zase jednou k veršům přímo svádí.
:: celý příspěvekMinulý víkend v neděli jsem byl na výletě na Unhošti, kde je neuvěřitelná chatová oblast. Přišlo mi to jako Šmoulov říznutý Hobitínem. Strašidelné včetně těch figurek, které tam tráví svůj čas. Nebo spíš zabíjí čas. Tolik pitoresknosti na jednom místě jsem už dlouho neviděl. Všechna vyprýštila do básně, která se vám nemusí líbit. Stačí, že je o tom, jak to skutečně je!
:: celý příspěvekDnes se nedozvíte nic víc než to, že hrůza kulminuje. Dostal jsem se až na okraj samé společnosti (už jen to, že jsem se skutečně přihlásil do Trosečníka!) a stojím na prahu nového věku. Proto zde dnes zveřejním báseň, která oslaví celkový přerod mého transcendentálního já v já úplně jiné. Má duchovní podstata je v těch verších obsažena vrchovatě a kdo mne zná, určitě mne v nich nalezne, stejně jako já nalézám sám sebe. Vzhůru světlým zítřkům, moji drazí, spolu s poezií to dokážeme!
:: celý příspěvekJsem zas na Moravě po delší době. Je tu hezky, to nemohu říct, ale stejně tu na mě vždycky něco padá. Dost těžko se to popisuje, ale jde zřejmě o jakousi patatickou tíseň. To je zase definice, Šumaři...
:: celý příspěvekŠel jsem takhle o víkendu po nábřeží a jen se díval, co se děje. A děje se tam toho docela dost na to, aby mě to donutilo vytáhnout tužku a papír. Rytmus veršů nebyl podstatný, ale rytmus kolem, nepravidelný, ale tolik živý... O ten tam šlo. Takže tři krátké imprese o nábřeží, labuti a o teď.
:: celý příspěvekaneb básníme s nocí. Včera jsem nemohl nějak usnout, dodělával jsem spoustu věcí. Na pokraji smrti vysílením jsem napsal tohle. Jen tak.
:: celý příspěvekOtevřete dokořán, ale pozor na povodně, sníh odtává... Jedna z domova, kde jsem se zase po čase zastavil.
:: celý příspěvekAbyste, moji drazí čtenářové, neřekli, že po vás něco chci, ale nenabídnu nic ke čtení, dovoluji si přijít s dalším kouskem poezie, který vás snad neurazí.
:: celý příspěvekSem se rozhod, že sem málo hustej jako. Furt zkoušim psát ňákou poetry s furt někdo jen remcá. Takže sem nasadil kšiltovku, vo kerý sem po návštěvě USA prohlásil, když jsem viděl, co za týpqy to tam nosí, že už ju nikdy nevoblíknu. A du do vás nacpat ňáký bíty a brejky, vy lamy! Todle je poetry novýho vjeku! Je to hustý málo moc a vy si z toho sednete na řiť!
:: celý příspěvekPo dlouhé době jsem se vrátil ke klasičtější milostné poezii, takže všem dívkám a čtenářkám mojim...:)
:: celý příspěvekPoprvé uveřejňuji poezii ne ode mě. Důvod jejího vzniku nechme zastřen, ale za otištění stojí. Nechť žije pátek! Díky, Unseene!:)
:: celý příspěvekDlouho nebyla chvilka poezie, takže si to vynahradíme. Po Petře a jejím psychedelickým mangu přišla Blanka. Jde o 33 veršů na dívčí jméno. Zatím jde o triptych. Pro ty zvídavé, taky nejde o konkrétní Blanku ale o symboliku jména.
:: celý příspěvekMozart by měl letos, vlastně za ani ne týden, 250 let. Kdyby neumřel v 35, ale aspoň v 60, mohli jsme se dočkat věcí. Mohl to být takový Miles Davis klasicismu. Takhle byl jen Michaelem Jacksonem než se zbláznil (ten to měl v Mozartově věku taky zabalit). Já mám dneska ale asociace. Cítil jsem nutnost vyjádřit se k Mozartovi. Pravda, nejsem V. H., ale snad by se nehněval, ze jsem si půjčil název Mozartiany.
:: celý příspěvekTrochu beatu. Jen poznámka, že Petra neexistuje, tedy ne tahle konkrétní. Mango je reálné, zrovna ho mám na břiše a hodlám ho bohapustě sežrat. Je to rituální Půlnoční mango – úlitba bohům žravosti. Kdybych chtěl mluvit jako Poe, skutečně jsem si předem rozvrhnul, co v básni použiji. Význam jména Petra je předem zvážený.:) Báseň je ze včerejška.
:: celý příspěvekZa tuhle báseň jsem včera dostal obrázek tužkou – Mikulovský kostel od malířky Zdeňky. Nejdřív mi prý chtěla vyčíst, že jsem vykradl Skácela, ale pak si to rozmyslela. Já se nevzpírám tomu přiřazování k jeho poezii, ale myslím, že tak píšu jen o jižní Moravě, konkrétně o kraji pod Pálavou. Kdo tam byl, musí pochopit, že jinak než s trochou patosu a na hranici kýče o tom kousku země nejde. Věděl to Skácel, pochopil jsem to i já.
:: celý příspěvekA jako takový si zaslouží občas nějakou tu vzpomínku. Nemá sice asi potenciál jako Freddie Mercury, takže mega koncert by nebyl vhodný, ale napsal jsem mu báseň...
:: celý příspěvekTohle je neceký den staré. Syrové a divné. Pomalu s tím.
:: celý příspěvekPo delší době kus poezie, snad i o tom, že někdy může být pozdě dřív, než bylo brzo.
:: celý příspěvekV neděli jsme, jak jsem psal níže, hráli divadlo ve zdevastovaném konojedském kostele (Litoměřicko), který patří k tamnímu klášteru. Jedná se o fantastický prostor, který měl Suprafon v osmdesátých letech na seznamu míst vhodných k natáčení. Počátkem deadesátých let byl mnohonásobně vykraden, až v něm zbyla pouze socha Boha otce tak vysoko na oltáři, že je nemožné ji jen tak sundat. A přesto je ten prostor tolik sugestivní...
:: celý příspěvekJedna z vítězných básní děčínské soutěže Vladimíra Vokolka. Jedná se o třetí báseň z cyklu Za jarních dynastií věnované květinám a ženám. Jak jinak.:)
:: celý příspěvekPodzimní nálady jsou zdrojem množství různých výlevů, kterým se není lze vyhnout. Naštěstí to jde udělat stručně.:)
:: celý příspěvekPáteční dávka poezie. Jak jsem řekl, vstup na vlastní nebezpečí.:)
:: celý příspěvekMůj blog má popisovat poezii denního života. Čas od času proto přibude i nějaká báseň, bude viditelně zařazena do sekce POEZIE, takže mi pak nikdo nebude moci vyčítat, že jej obtěžuji.:) Až na výjimky půjde o vlastní texty.
:: celý příspěvek