Ve fyzice jsem nikdy nebyl nejsilnější a vzorečky všeho druhu mě děsily. Pokud mě ale něco docela zajímalo, byla to elektřina. Nejsem sice takový blázen jako dědeček ze Saturnina, abych se za bouřek chodil dívat, jak ji vyrábí konkurence, ale pozitivní vztah k ní rozhodně mám. A nejvíc ke statické.
Dušičky. Taky to cítíte ve vzduchu? Halloween mně osobně nic neříká, ale třeba keltský svátek, kdy se dá podle všeho mluvit se zemřelými předky, mi přijde docela fajn. Ne že bych se o to pokoušel zvlášť aktivně, ale ono to člověku stejně v tomhle období naskakuje tak nějak samo. A k tomu ta tma.
Není třeba o tom pochybovat, nepřítelem číslo jedna každého mládence jsou ponožky. Starý nebo mladý mládenec, problematika je to pro všechny živá. Měl jsem dnes v úmyslu dát sem recenzi, ale vyfiltroval jsem, že naposled jsem o ponožkách psal loni v létě. Uvědomil jsem si, že nastal čas znovu vytáhnout do boje!
Je načase napsat další jazykovědné okénko. Občas se totiž stane, že narazím na slovo, které jsem nejenže dlouho neslyšel, ale kterému v mém okolí nikdo nerozumí. Jsou to povětšinou slova krajová, která si ovšem zaslouží býti zvěčněna na mém blogísku. Dnes to budou slovíčka zmola a hypnót.
Je to tady! Válka se Slovenskem je konečně tady. Neválčí se sice tváří v tvář na bitevním poli, ale v Bruselu, a neteče krev, leč syrovátka, ale i tak je to pozoruhodný okamžik v našich národních dějinách. Poté, co jsme se pohádali o spišské párky a o točený salám, potažmo kabanos, pereme se o nivu.
Už v okamžik, kdy jsem se dal na focení, jsem měl takové nutkání, že by se mi líbilo fotit akty. No jo. Ono se to řekne, fotit akty... Jen je k nim krom fotoaparátu a fotografa potřeba, narozdíl od ostatních druhů fotografie, ještě jeden zásadní atribut. Tím není nic jiného než nějaký model...
V sobotu, když jsem jel ze Zombiewalku, tak zřejmě musel skončit nějaký fotbalový zápas, v němž hrála Slavia. To jsem poznal podle toho, že kolem jezdila auta, troubila a z okének plandaly šály v barvách tohoto sportovního klubu. Mám s ním až do včerejška pouze jediný zážitek...
Psát o sledovanosti vlastního blogu je divné, a proto se snažím nedělat to moc často. Čas od čau se ale něco na čtenosti velmi podepíše a pak to v člověku hlodá a vrtá, aby to přece jen okomentoval, když je to dění, které se ho týče. Navíc je to zajímavé i ze sociologického hlediska. Fakt!
A mám novou závislost, halelujá. Dal jsem se na Aukro, což jsem hodně dlouho nechtěl, protože jsem už předem tušil, jak to se mnou dopadne. Jako by mi nestačil Paladix, na kterém sjíždím dostupné objektivy, zaregistroval jsem se na tuto dražicí potvornost, abych byl ve spojení s rukou trhu.
„Dobrý den, mluvím s panem Šumařem?" ozvalo se z telefonu. „Vyhrál jste telefon a dva roky volání zdarma!" To mne pravda trochu překvapilo, dá se říct, že i celkem příjemně. Netušil jsem, jak jsem vyhrál, kde jsem vyhrál a proč jsem vyhrál, ale kdo by se na to koneckonců ptal?
Ztratil se mi dokument, ve kterém jsem měl připravená témata na blog. Jo, je to tak, musím si to psát, když už mě napadne, o čem jsem nepsal. Jsou totiž dny, kdy je vám tak nějak příjemně normálně, že z toho ani zápis nemusíte pořizovat. Naštěstí jsem potkal svého kamaráda černopasažérníka...
Tak předně bych to měl na někoho shodit. Svou skoro smrt. A udělám to. Můžu za to sám a nikdo jiný. Nebo z 95 %. Za zbytek bordel na pražských ulicích. Pravda je taková, že blog dneska vůbec nemusel vyjít. A nejen dneska. Padl jsem dneska totiž přímo pod tramvaj. Ještě že byla tak daleko...
Už dlouho jsem netepal do žádného nešvaru. Není to proto, že bych se nešvary přestal zabývat, nebo že by jich kolem mě ubylo – opak je pravda, ale nemám nějak náladu zabývat se tím i na blogu, který mi slouží k relaxaci a odpočinku – doufám, že i vám. Jenže... Čas od času vás něco tak praští do očí...
Nemohu se nepodělit o veselou a pro mne nepříliš lichotivou historku. Jsem už takový – co na srdci, to na jazyku (ne, nemám tuberu, nebojte). Je to příběh plný ponížení o ztrácení sebeúcty a komičnosti života jako takového.
Tyhle ty vánoční besídky, to je taky věc. Navíc na ně chodíte ulicemi, v nichž, jak jsem se dočetl u konkurence, probíhá genocida kaprů. Je to skutečně vyhlazovací válka, všichni kapři, na které jsem sáhnul, byli zcela hladcí. Není to hezký pohled, řeknu vám. A není to jen lidmi, je to i chodníky.
Tak se to zase blíží. Tedy ono se to blíží už od půlky října, jak je dnes dobrým zvykem. S vánoční náladou ostatních na mne ale dopadá můj vlastní vánoční splín. Ten blbinec je poněkud klaustrofobický a vůbec. Jasné znamení, že nadešel čas na veselou historku o vánočním traumatu z dětství.
Dneska si dovolím jen zcela malý a zcela všední post, protože po takovém conu jako je Fénixcon stejně jeden prospí víc než polovinu dne, a tak není nic zajímavého ze života, co by mohl nabídnout. Naštěstí mám svou vlastní matku, která je mi čas od času inspirací vedoucí až k naprostému údivu.
Nedělám často, tedy prakticky vůbec, že bych přejímal materiál odněkud jinud. Tohle je tedy výjimka, ale nemohu si pomoci, protože něco tak smutně vesele pravdivého se hned tak nevidí. Příspěvek je poučný a rozhodně nutí k zamyšlení. Já dnes letím do Madridu, tak se těším jak malej kluk.
Povím vám, že taková svatba, to je náramně vypečená záležitost. Zvlášť když se kolem vás začnou rojit oznámení o tom, která spolužačka do toho zase praštila, která by chtěla mít dítě, ale nemá s kým, které už zbýval kousek, ale on nakonec zdrhnul... Pozoruji to z povzdálí, ale dopředu se děsím...
Tak jsem se dneska osypal. Málem. Stačila jediná poznámka o tom, jak se má „přítelkyně". Je jedno čí, jde o to samotné slovo. A o označení poloviček ve vztahu a jeho různých fází obecně. Většina z nich zavání tak nějak prudérií a pokud se nad nimi člověk zamyslí, je mu z nich akorát šoufl.
Čtu si tak zahraniční periodika a v tom narazím na sloupek, který mne vyloženě zaujal. Týkal se zákaznické věrnosti a internetu. Toho, jak to dnes chodí, jak lidé uvažují a jak nakupují. Od dob, kdy můžeme jednou kliknout a jsme díky banneru u konkurence, to nemají obchodníci vůbec jednoduché.
Píšu v posledním roce fejetony pro jeden server zabývající se IT. Je to docela psina, protože o IT skoro nic nevím. Nic jiného než fejetony bych proto ani psát nemohl. Tématem je mi většinou moje vlastní neschopnost, která ale nerudné ajťáky žhaví do běla. Svými nadávkami jsou k sežrání.
Dnes jsem dohonil něco z povinného vzdělání, které by měl asi absolvovat každý, kdo si chce říkat Čech. Tak dobře, poněkud přeháním, ale je fakt, že pivovar U Fleků by měli navštívit všichni, protože tak nějak patří ke koloritu Prahy. Ale zcela upřímně – dnes patří spíš ke koloritu Prahy pro cizince.
Tak jsem konečně dospal ten deficit ze čtvrtka. Dobře, možná s tím má co dělat, že jsem zase do noci poslouchal mp3 Princ dvojí krve a doplňoval svoje popkulturní vzdělání, ale i tak, hurá, sem vyspaný. A co mám pro vás? Krátkou, ale povedenou historku svojí tety s vážnou poruchou jejího auta.
Shodou rozličných okolností jsem se na svém oblíbeném diskusním serveru dostal až do klubu, kam lidé, kteří nemají příliš práce, přetiskuji bizarní, ba přímo úchylné inzeráty z jakýchsi eroticko-deviantních stránek. Shodou okolností jsem také neměl moc práce, a tak jsem se do toho začetl...
Mám další veselou historku se solí země. Protentokrát je hlavním hrdinou bezdomovec ražení Felixe Holzmanna. Podobal se mu jak vzhledem, tak dikcí, jen si troufnu tvrdit, že Felix Holzmann neměl ani v těch nejtěžších životních chvílích tak vtíravý odér jako tento muž bez střechy nad hlavou...
Dnes jsem přišel na kóan. Jestli nevíte, co je kóan, tak je to velmi zjednodušeně taková ta velká pravda (nebo malá, ale prostě pravda) vyjádřená v na první pohled nelogickém příběhu s prapodivnou otázkou. Dost jsem jej modifikoval, ale navíc jsem přidal praktickou ukázku, což pokládám za vyšší level!:)
Na Youtube dneska kouká kde kdo a dá se na něm najít opravdu ledacos. Já mám pomalé připojení, tak se této zábavě příliš neoddávám, ale před nedávnem jsem kdesi na netu narazil na link, na který jsem kliknul učiněnou náhodou. Nakonec se ukázalo, že se jedná o politicky velmi inspirující video.
Když už byl ten první máj, byl jsem pověřen také zamilovaným fejetonem, kteréhož úkolu jsem se zhostil více než rád, protože tenhle svátek mi narozdíl od jemu podobných i nepodobných není odporný. Svátek lásky, který má skutečnou tradici a je spojen s největším básníkem českých dějin.
Dneska malé zamyšlení na téma času. Vždycky si vzpomenu na Wericha, který se ptal, jestli už někdy někdo viděl čas an sich. Neviděl, protože čas je něco, co si vymysleli lidé, aby věděli od kdy do kdy a co za to. S tím nezbývá než souhlasit, ale když už za to něco je, tak proč není ten čas?
Tak jsem zas po delší době neodolal a klinul si na jeden banner. A rozhodně jsem neprohloupil. Dozvěděl jsem se, že Cola na náš trh přináší novinku. Jméno je přímo fascinující a pro český trh se ještě žádné nikdy, skutečně a opravdu ani jednou nemohlo hodit lépe: Coca-cola Blák! Juchů.
Dostal jsem se zase po čase do centra debaty o tom, jak hrozné je, když někdo dává někomu kopačky a používá k tomu takové ty otřepané fráze, které známe úplně všichni a ze kterých by měl už někdo konečně udělat slovník, aby všem konečně došlo, jaká pitomě to všechno citlivě jemné argumentování zní. Hleďte!
Životním stylem (který podle mě není zas tak divný), jímž žiji, se tak nějak vymykám všem nabízečům výhodných nabídek, kteří přesně vědí, jak se ptát a jak pokračovat, když odpovím tak, jak odpovím, aby mi mohli udělat ze života ráj na zemi. Jindy mají napsáno, kdy ukončit rozhovor – u mě tak nějak nevědí...
Obyčejnou gumičku! Chiméra našla úplně obyčejnou gumičku! Jednou packou ji přišlapuje na zem, zatímco druhou ji zvedá. Jak nepochopitelný může být pro kočku princip pružnosti a natahování! Jak stále znovu ji překvapuje, že už už ji má a najednou se, v nezměněné podobě, válí kousek vedle! Ta opovážlivost!
Tak mám dneska jeden z těch dní, který začíná velmi pozitivně a končí ve stavu, kdy vidíte všechno černě. Naštěstí takové nejsou všechny, ale když se přihodí, že všechno, co vypadá, že by vás molo potěšit, nakonec náladu jen zhoršuje, je to na pováženou. No samozřejmě, že mi řeknete, že za to můžu já...
Tak jsem se dozvěděl, že jsem osobností roku. Cože, řeknete si? No nebojte se, vy jste také osobností roku. A vaše sousedka taky. Dokonce i váš syn je osobností roku, možná ještě víc než vy, protože kouká na internetu na video. Protože kdo více mění tvář internetu než já, vy či oni? Jsme přece rychlejší než profíci!
Tak jsem „oslavil“ narozeniny prací a bolestí hlavy, ale nedá mi to, musím vás pozvat na dnešní (sobotní) výstavu koček, na které se poprvé zrakům odborné poroty představí moje kočka Chiméra. Jen doufám, že o ní neřeknou, že je ošklivá a nevyhovující. Mně by to nevadilo, ale jí by se to dotklo...
Dnes jsem pracovně brouzdal po internetu a najednou mi padlo do oka, co všechno mají někteří lidé za svými zavináči. Už jen slovo zavináč je bezva. O tom, že má spousty jmen od opičího ocasu přes ocásek kočičí přes malého šneka až ke skořicovému koláči u Finů, už bylo napsáno dost, ale vezměte si, co všechno se za zavináčem povaluje!
Co všechno už nás stála Evropská unie? Nebudu to raději ani počítat. A co nám dala? Bohužel nic pozitivního mě zrovna nenapadá, protože např. silnice, výdobytky civilizace, nám spíš bere. Jenže to je jen zanedbatelná prkotina proti problému, kterému se chci věnovat dnes: Evropská unie mi sebrala nefalšovanou vinnou klobásu! Hanba!
:: celý příspěvekJe to docela zvláštní, jak tak chodíte po ulicích a tu a tam zaslechnete kousek nějakého rozhovoru. Čas od času se objeví spojení, které by ještě před patnácti lety buď neznamenalo vůbec nic, nebo by znělo přinejmenším děsivě. Zrovna teď mě jich napadá jen pár, ale určitě si vzpomenete na další, já si jich také nechám pár v zásobě, třeba uděláme seriál.
:: celý příspěvek