Už dlouho uvažuji o tom, že bych zavedl rubriku knih, které jsem z toho či onoho důvodu nedočetl. Třeba o nich i stojí za to napsat a nejen to, proč mi nakonec přišly nestravitelné... Je to smutné, ale budu muset začít hned jedním ze svých oblíbených spisovatelů, který má v hlavě Strašidla.
Jaroslava Haška jsem poprvé potkal už dávno, ale chápat jsem jej jako velkého českého spisovatele začal až kdesi během vysoké školy. Paradoxně to nebylo z knihy, bylo to z kongeniálně načteného Švejka. Přednes Jana Wericha mne k Haškovi připoutal více, než bych vůbec čekal.
Tak jsem pro vás přepsal i dokončení pohádky ze včerejška. Je to drasťák a neměli byste to číst před spaním, protože to by se vám mohlo něco špatného ve snu zdát. Tolik nejrůznějších motivů v jedné pohádce se jen tak nevidí. Bohužel neuvidíte ani mravní poučení ani žádné vysvětlení. Je to tak.
Protekčně se mi dostala do rukou nová kniha básníka Petra Kukala, která vyšla pod názvem Orel velmi u nakladatelství Protis. Se zpožděním, ale vyšla. Básně z ní jsem slýchal na různých čteních, četl je v almanaších... Ale až teď, když je autor uzavřel do sbírky, se dají uchopit jako celek.
Luise de Berniérese není třeba v Česku představovat a na tomto blogu už vůbec ne. V neděli jsem dočetl jeho poslední u nás vydaný román a líbil se mi. Pokud zde něco autor dotáhnul k dokonalosti, jsou to jeho vyprávěcí schopnosti. Partyzánova dcera, jak se román jmenuje, je zároveň o vyprávění jako takovém.
Čtenáři v České republice museli na dokončení husitské trilogie Andrzeje Sapkowského čekat ještě daleko déle než ti v Polsku, protože převod do češtiny trvá u tak náročné publikace dlouho a pak se vše, jak je nepěkným zvykem, zdrželo v knihkupectví Wales. Ale nakonec jsme se dočkali.
Je to valné. To je tedy věta. Ale skutečně oslava osvobození proběhla daleko lépe než den předchozí. Den jsem trávil v činorodém ruchu a vrhl jsem se konečně také na čtení, protože tu mám stoh knih, které si chci a musím přečíst. Tož udělejme to dnes jako Šumař doporučuje a radí, co koupit.
Tak zase máme jednou veselo! Na Fantasyplanet se rozhořela diskuse k ceně posledního dílu Harryho Pottera. Je to jedna z těch, které se dají číst. Zkrátka se v ní praví (krom fanouškovských žvástů), že v Albatrosu jsou pěkní vydřiduši a rozhodli se na posledním díle pekelně vydělat.
Ponocoval jsem. Po páté jsem nešel spát už hodně hodně dlouho. Jak se mi to stalo? Četbou. Uznal jsem, že je čas dohnat vzdělání ve starých scifi kusech, a tak jsem se vrhl na několik restů, u nichž se stydím, že jsem se jim doposud vyhýbal. A to nebylo nijak složité se k nim dostat – mám je v knihovně.
Kdybyste se mě dneska zeptali, co jsem dělal, musel bych si dlouze vzpomínat. Vše se totiž scvrklo do chvil úporného vyklízení mého poměrně hodně zabydleného pokoje. Zítra někdy o půl osmé (nebo snad sedmé?) přijdou měnit okna. Zase. Ale byl jsem i na Lužinách v antikvariátu a utrácel!
Nějak se mi přihodilo, že jsem si až někdy v pátek všimnul, že jsem pořád ještě nepřečetl Šrutovo Veliký tůdle, což mi přišlo vážně podezřelé a pojal jsem úmysl to napravit. Krom této knihy jsem si dal přidruženě Zlou milou, a když jsem byl v tom, nakoukl jsem znovu i do Přestupného dubna.
Viola Fischerová patří bezesporu k nejvýraznějším zjevům současné básnické scény. Navíc patří i k těm nejaktivnějším, druží se i „s námi mladými", zkrátka zanechává širokou stopu jak svojí osobností, tak svojí poezií. Po nedávné sbírce Předkonec vydává nakladatelství Fra její další sbírku – Písečné dítě.
Dovolil jsem si zase jednou propadnout se do poezie. Z předchozí práce mi zaplatili listopadovou výplatu, takže jsem si mohl dovolit utratit nějaké peníze za knihy. Naneštěstí pro svoji peněženku jsem navštívil „toho piráta" na Lužinách, kde je antikvariát, či možná přímo pohroma pro všechny.
Konečně se mi do rukou dostala kniha, po které jsem už nějaký čas pokukoval všude možně, ale nechtělo se mi za ni dávat nekřesťanské peníze. Kdo si počká, ten se dočká, a tak jsem ji nakonec objevil u Fryče v Liberci za pouhých 100 Kč. Tímto děkuji Billy, svojí liberecké spojce, za její zaslání.
Probírám se dnes celý večer knihami, které přišly z Mostu, Chiméra chrní vedle mě a je ráda, že nikde netrajdám. Zbavil jsem se Holanova Strachu, dozvěděl se, Co zbylo z Anděla, se slečnou Perézovou čtu to V jazyce dolor... Ale nejvíce přikyvuji v Přestupném roce Jiřího Koláře. Je také proč.
Jaký byl Štědrý den a večer u vás? U nás to proběhlo ve znamení kočičích třenic a hádek a všeobecného veselí, protože kočka Chiméra se konečně rozhodla akceptovat ostatní kočky a přestat se bát víc než na efekt. Mezi tím jsem se snažil číst si v jednom z darů – Řeči neřeči, hovoru s K. Šiktancem.
O knize Imperium Bohemorum už jsem se na blogu zmiňoval, ale bude to chtít podrobnější zastavení dnes a pak zřejmě ještě jednou někdy časem. Mám za sebou čtyři autory, konkrétně už ale více než půl celé knihy, protože zejména novela Františka Novotného je rozsahově i dějově velmi obsáhlá.
Zase v Čechách a rovnýma nohama do kulturního dění. Protože mám kavárnu Oratník přímo pod nosem, nemusel jsem dbát na značnou únavu a po krátkém podvečerním spánku jsem se vydal na křest nové Pandory a vlastně i Wagonu, obojí věnováno tentokráte experimentální poezii.
Dostal jsem se v poslední době tak hluboko do sherlockovského tématu, že se do slavného detektiva budu muset poprvé v životě zřejmě opřít soustavně a pořádně a doplnit si tuto část pochybného vzdělání, kterou jsem se snažil přehlížet. Arthur a George Juliana Barnese mne k tomu ale dohnal.
To je zase Blázinec, ale tentokrát si za něj můžu sám. Čtu totiž právě knihu tohoto jména. Napsal ji francouzský spisovatel Régis Jauffret a vydal Odeon jako další titul ve svojí světové knihovně. Francouzské literární kuchyni příliš neholduji, tak je to pro mě docela zajímavý exkurz.
Tak mám sice zase zpoždění, ale co už se mnou. Až teď jsem se dostal ke Konečnému řešení Michela Chabona, útlé to knížečce ze světové knihovny Odeonu. Úžasně intelektuální knižní řada Jinřicha Jůzla. Od Chabona, u kterého pořád nikdo doopravdy neví, jak číst jeho jméno, je to už druhá kniha.
Tak jsem na jaře psal, že jsem se nechal, zcela nadšeně, dravě a zcela blbě, zaangažovat na jedné knížce. To víte, mít básničku vedle Žáčka, Sýse (ne Mirku, v tomto mi jeho rudost nevadí:)) a Suchého, to je příležitost, řekl jsem si. Bohužel kniha je prý děsivý paskvil. Já ji totiž nikdy neviděl.
Chuck Palahniuk je můj oblíbený spisovatel. Je to taky trochu magor, ale kdo dneska, kdy je slovo „normální" bráno skoro jako urážka, není? Přežil jsem spoustu jeho nejrůznějších špumprnáglí, jednu praštěnější než druhou, ale přežít jeho Deník, to bylo docela utrpení i pro mě. A to jsem fanda.
Víkend jako je tento a trocha jemného deště... To je přesně to, co se hodí ke knize Na jih od hranic, na západ od slunce japonského autora Haruki Murakamiho. Upřímně řečeno, vůbec se to k sobě nehodí, protože ta nálada, do které vás kniha dostane, není rozhodně z nejveselejších, co znám.
Sergej Lukjaněnko se u nás prosadil ze všech současných ruských autorů asi nejlépe. Jeho trilogie o hlídkách Jiných, bytostí oplývajících magií, se stala bestsellerem jak v Rusku, tak v České republice. Popularitě pomohlo i filmové zpracování. Proč ale knížky o Noční a Denní hlídce berou tolik lidí?
Tak vyšel další Pratchett a tak jsem ho tedy přečetl. No jo. U toho bych asi zůstal, kdybych nebyl šťoura a nemusel hned všechno pitvat. A já věci pitvám rád, protože jen když se věci pitvají, dá se přijít na to, jak to funguje. Z toho se může hodně naučit nejen čtenář, ale třeba i překladatel...
Trvalo to, ale je to tu. I Šumařův sumář přináší recenzi na spektákulární román Susanny Clarkové s desítkami venkovských scén a dvěma skutečně tajuplnými mágy! Na knihu se čekalo dlouho, čekání na recenzi tedy nebylo zase až tak bolestné! Pan Norrell a Jonathan Strange přicházejí!
Je to zlý, je to zlý! Udělal se mi čas, abych si prohlédl, co mají po antikvariátech. A zaplakal jsem. Nebo lépe řečeno zaplakala moje peněženka. Zase měli kde co a vzhledem k tomu, že jsem kdysi prohlásil, že když na to budu mít, budu si víc kupovat knihy, které chci a nebudu se ohlížet na cenu... Jauvajs.
Už nějaký čas tu čeká na recenzi třetí sbírka brněnského básníka Miroslava Fišmeistera nazvaná Aspoň že postel je pohodlná... Ne že by se mi do psaní o ní nechtělo. Chtělo. A moc, jen se pořád obávám, že nebudu s to najít ta správná slova, jimiž by se mi podařilo vystihnout nevystihnutelné. Nuž jen směle.
Mohl bych vás nepozvat na další čtení Wagonu? Zřejmě nemohl, protože už několikátý rok sloužím jako hlásná trouba tohoto almanachu (někdy i jen jako trouba). Wagon se rozrůstá, a tak jsou čtení již ne jednou za čtvrt roku, ale daleko častěji.:) Wagon se už také kvůli prostorám přesunul do Řetězové...
Jirka Kulhánek a nakladatelství Poutník chystají společně novou knihu. A bude to velmi brzy. A bylo by to třeba ještě dřív, kdybych to už dočetl a odevzdal Jiřímu s poznámkami, které k tomu mám a které se mu určitě nebudou líbit, ale co už bych neudělal, abych si nepřečetl knihu s předstihem...
Tak ta Magnesia Litera. Co já bych k té Magnesii Liteře tak napsal? Něco se určitě najde, jsou tam kategorie, které mi skutečně udělaly radost, ale jsou i kategorie, které cítím jako velké, velké zklamání (zdvojíte-li slovo, dodáte myšlence váhu, to mám z televize). Ale teď už co mi vlastně udělalo radost?
Vyšel nový Wagon a už na první pohled vypadá lákavě, protože při rozkliknutí obsahu čísla vám hned padne do oka jméno Violy Fischerové která má ve čtvrtletníku svoji premiéru, Je jen dobře, že se do Wagonu odvažují stále známější básnická jména, poezii na internetu to v každém případě jen pomůže.
Tak jsem té Magnesii Liteře doopravdy křivdil. Nebo si přečetli můj blog, chytli se za nos a honem rychle vydali nominace. No dobře, to asi ne, ale hlavně že už je to venku a víme co a jak. Dokonce mi v jedné kategorii udělali velkou radost, protože nominovali knihu, která si to doopravdy zaslouží. Dobrá, ne jednu.
Podíval jsem se na kalendář a opravdu! Je tam napsáno, že je březen. Tak jsem nelenil a šupajdil jsem se podívat na stránky Magnesie litery, protože když jsem na ně klikal před měsícem, tak tam psali, že nominace budou v březnu. Celý natěšený sem kliknul a hádejte, co tam bylo? „Nominace budou v březnu.“
Za posledních pár dní se našlo tolik zajímavých věcí, že mi nedá a musím o tom napsat. Trochu smutné je, že o dvou závažných archivářských objevech informovala TV Nova, ale nedá se nic dělat. Co že se to našlo? 444 let starý námořní atlas, Pražská Bible a třetí známý výtisk Brány jazyků otevřené! Úžasné.
Jak dlouho jsem se už na blogu ničím nechlubil? Že si ani nevzpomínáte? Já také ne (jestli to nebude tím, že si nepamatuju ani to, co jsem měl dneska k obědu). Takže asi nastal čas pochlubit se. Měl jsem štěstí v antikvariátě. Velké štěstí. Nene, budu vás napínat, než si řeknete, že jsem úplný magor. Hádejte!
Ve čtvrtek jsem držel v ruce jednu z nejlepších knih, která u nás letos vyjde. Byl to jakýsi vzorek, který dodala do Talpressu tiskárna, aby se viděl. A vidělo se. Konečně vyjde Pratchettova kniha Kde je moje kravička?, kterou musíte doma bezpodmínečně mít. Že je to kniha dětská? Tak to nic nechápete!:)
Kdybych chtěl použít kontrafibularátorní dikci Černé zmije, volal bych: Návrat vražedných slovníků! Slovník 2! I v knize doktora Johnssona totiž princ regent Jiří zatrhával nespisovná slova, protože hned v prvním anglickém slovníku pochopil, k čemu se budou vždy užívat. Pochopilo to i nakladatelství Maxdorf.
Poezie se špatné prodává. To je známá věc. I z toho důvodu jsou mi neznámé důvody, proč se někteří nakladatelé snaží pohřbít svou knihu sami. O smůle nevinných autorů už ani nemluvím. Narážím na snad nejlepší novinku roku 2006 od Martina Švandy a nejapnou předmluvu J. Štolby.
Pro lepší představu, jaká je Dívka s papírovým mečem uvádí Šumařův sumář se svolením autora několik ukázek, které snad pomohou nalákat čtenáře, kteří o Martinu Švandovi nikdy neslyšeli. Též doufám v to, že potěší ty z mých čtenářů, kteří již sice autora znají, ale ještě se nedostali k jeho nové knize.
Vraťme se ještě jednou ke knize PhDr. Petra Janečka, který posbíral 136 takových pověstí u nás a ty nejzajímavější z nich okomentoval. Začnu jediným nedostatkem, někdy se informace příliš opakují hned po sobě, ale jinak jsem knihou mile překvapen, hlavně záběrem studie neomezené na Českou republiku.
Vcelku komická historie se odehrála před několika málo dny s knihou Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, kterou si tu právě listuji. PhDr. Petr Janeček v ní upozorňuje na novodobé městské mýty, kterými nás krmí pseudomédia a naši kamarádi po pátém pivu. Ano, právě ta černá sanitka je asi nejznámější.
V Reflexu nastala jakási změna a po pár letech přichází na místo Stanislava Škody Ondřej Formánek, který předtím dělal v kulturní příloze Ex. Přinese to zřejmě nějaké koncepční změny, z nichž minimálně jedna by mohla být velice příjemná. Jedná se o sloupek zabývající se hrůzami nalezenými v překladu.
Takže ještě jednou o Býkárně. Pořádně jsem si ji totiž přečetl a mám k ní pár poznámek. Taky jsem článek o ní dal i na jedno jiné místo a z reakcí jsem se mohl, jemně řečeno, potrhat smíchy. Naprostá většina reakcí byla totiž od čtenářů, se kterými si to autoři Býkárny hezky po svém vyřizují.
Jak začít nový rok na blogu? Přemýšlel jsem o nějaké bilanci, ale pak jsem si řekl, že stejně dobře můžu napsat (jako všichni kolem) o Nesnesitelné lehkosti bytí, kterou jsem si schovával na Vánoce, abych měl taky nějakou tu literaturu. Od roku 1984 uplynula dlouhá doba a cesty Bytí jsou nevyzpytatelné.
Takže Ohnisko, Šanda a Wernisch, které už nebavilo být těmi, kým jsou spolu vydali básnickou sbírku Býkárna a včera večer ji pokřtili v literární kavárně v Řetězové ulici v Praze. Byla to veselá událost (podobně jako celá sbírka) a já vám vylíčím, jaké to bylo. Krom toho, že to bylo super, to stojí zaznamenání!
Přemýšlel jsem, co je na tom Kulhánkovi. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Je to samý pubertální vtip, místy až dětská naivita probleskující mezi cákanci mozku a krve, machistické sexuální narážky a vtípky a naprostá duševní nevyzrálost. A nakonec jsem na to přišel. Je to tak dobré právě kvůli/díky vyjmenovaným vlastnostem.
Vlezu si včera takhle do antikvariátu a ptám se, jestli nemají něco nového v poezii. Prý snad něco jo. Dokonce snad vod toho, jak je ve Francii. Ne že by pan antikvář neznal Kunderovo jméno, ale nemůže mu na něj přijít po jeho nevydávání u nás. Zbystřil jsem. A co že to tedy máte? Monology. I zaradoval jsem se.
Sobota rozhodně nepatří k nejčtenějším dnům na blogu (mám to zjištěné!), ale to neznamená, že bych vás chtěl ochudit o váš text na ni. Já píšu pořád. A dneska to bude o čtení almanachu Wagon, i když nakonec jej celé zastínilo setkání s noční Prahou, konkrétně s prostitucí. Ale budu se snažit psát hlavně o poezii. I po těch pivech...
:: celý příspěvekNavštívil jsem (a vlastně se i aktivně účastnil) čtení dvou Kukalů. Jeden byl Petr a druhý Pavel. Petra znám, mám rád jeho poezii, tak jsem se mu nabídl, že jeho čtení doprovodím hrou na housle, kterou, jak možná víte, již nějaký ten pátek provozuji. S díky souhlasil, ač mě nikdy neslyšel hrát (je to odvážný muž, i když se nejeví na první pohled:)).
:: celý příspěvekZítra (v pondělí) byste se, pokud vám něco říká slovo poezie, měli dostavit v 19 hodin do Unijazzu v Jindřišské ulici. Koná se tam zajímavé čtení dvou Kukalů. A nejsou to příbuzní! Navíc Kukala Petra bude na housle doprovázet jakýsi Šumař. Takže kdyby si chtěl někdo poslechnout dobrou poezii (Šumař by špatnou doprovázet nechtěl), jste vítáni. Budeme se všichni těšit.
Tak jsem se vypravil na křest knihy Bílá místa Ladislava Nebeského. Autor je sice ročník 1937, ale to, co předvedl, je čistá avantgarda, na kterou jsem v podstatě krátký, takže vám napíšu takový ten informativní text o tom, co jsem si zapamatoval o jeho knize a o tom, co by se s ní mělo dělat. Krom čtení tedy... Navíc se dozvíte, jak to dopadlo s Ústřicovým chlapečkem
:: celý příspěvekVíkend? Jaký byl víkend? Inu, pestrobarevný a přitom klidný až lenivý. Prostě to tak nějak vyšlo, že jsem nikam nejel, nečekala mě prakticky žádná akce a zkrátka a dobře jsem se mohl věnovat i trochu čtení. Podařilo se mi v pátek koupit almanach Mladé víno a číst básně tehdy nejmladších básníků se jmény jako Wernish, Kabeš, Čepelka a další... To člověka docela dobře pobaví.
:: celý příspěvekŠiktanc, Hruška, Borkovec. To jsou jen tři jména (pochopitelně ta nejreprezentativnější) z mnoha, která charakterizují tento večer. Konalo se čtení literárního serveru totem.cz. Po letech se zdá, že jakoby sterilní internetové básnictví konečně nachází společnou řeč s básníky papíru, i se starou generací, od které se toho má rozhodně hodně co naučit. Literární kavárna v Řetězové ulici dnes tedy zažila jedno ze ,,setkávání".
:: celý příspěvekJak jsem slíbil, přináším ještě drobný zápisek z první poloviny večera včerejší akce Klubu Julese Verna. Milým hostem byl bývalý šéfredaktor snad každému Čechovi známého časopisu ABC, Vlastislav Toman. Kdo by byl řekl, že v časopise začínal v padesátých letech a udržel jej dlouhá desetiletí jako politicky relativně nestranný časopis. I o jeho kličkování mezi rudými ploty byla včerejší diskuse.
:: celý příspěvekDnešní večer s klubem Julese Verna , na který jsem vyrážel bez většího očekávání, se proměnil ve společenskou událost týdne. První polovina večera byla věnována diskusi s bývalým šéfredaktorem magazínu ABC mladých techniků a přírodovědců, na druhou do společnosti přibyl britský encyklopedista John Clute (autor encyklopedie Sci-fi a také Fantasy). Obě části byly více než zajímavé.
:: celý příspěvekKde jsem dnes byl a co jsem dělal? Až do odpoledne jsem se bál, že nebude nic zajímavého, co by se dalo napsat na blog (teď aspoň z části nadsazuji, nebojte se). Nakonec se ale několik akcí naskytlo, já si vybral čtení poezie Košatková/Szpuk v Unijazzu, kam jsem vyrazil po avízu Natashy, které tímto děkuji. Jsem totiž mladý, a není proto důvod sedět doma! Hurá mezi básníky!
:: celý příspěvekVčera to začalo, zítra (spíš dnes večer) to skončí. Třináctý ročník Ortenovy Kutné hory právě probíhá, i když ceny byly uděleny už včera a hlavní část programu už je také za námi. To, co už se ale stihlo, dá na jeden pěkný příspěvek na blog, je o čem psát. K tomu se vše odehrává v Kutné Hoře, městě z těch nejvýznamnějších v době těžby stříbra. POZOR – Ovínění se přesouvají jinam!!!
:: celý příspěvekAch můj ty smutku. Tak jsem se konečně dostal ke Gaimanovým Anansiho chlapům. Děs, hrůza, bída a utrpení! Po necelých deseti stránkách komparace s originálem mě chytl záchvat přímo maločtenářovský, Vojtková je totiž ještě daleko horší překladatelka než Krejčová! A to myslím smrtelně vážně. Kniha se v češtině prostě nedá číst.
:: celý příspěvekKdo je K. J. Bishop? Předně je Bishopová a navíc mladá australská spisovatelka, která teď žije v Bangkoku a cestuje po světě, aby propagovala svoji prvotinu Vryté město (Laser 2006), která způsobila na světové SF scéně docela slušný rozruch. Rozhovor s ní je velice příjemný, ať už se vede na oficiální nebo neoficiální bázi. Kirsten byla hlavním hostem Parconu 2006 v Neratovicích.
:: celý příspěvekNavštívil jsem zase asi po měsíci antikvariát. Je zcela jasné, že jsem to neměl dělat, protože mě to stálo spoustu peněz. Ale nekupte to, když jsou tam ty knihy úplně opuštěné a volají na vás: Kup si nás! Nelíbí se nám tady! Kup si nás, vždyť nás ještě doma nemáš! A já jako obvykle poslechl. Utěšoval jsem se tím, že je přece beru do lepší společnosti.
Takže dnes, pokud nebude pršet, se sejdeme o půl desáté na Kampě. Budu číst Český orloj od Karla Šiktance, sraz bude jako vždy u Werichova domu. Doufám, že se vás pár objeví, protože nechci nic slibovat, ale možná přijde i sám kouzelník. Možná. Ještě to není potvrzeno, ale pokud tomu tak skutečně bude, stane se tato Kampa jedinečným zážitkem. Držme pěsti počasí!
Tak dnes prý vyšel Kryptonomikon, kniha Neala Stephensona, na kterou tu čekáme snad deset let. Trvalo to, ale je to tady. Talpress se pochlapil, zpívejme hosana a haleluja, po Sněhu a po Diamantovém věku (prvotinu Velké U bych moc nepočítal) se nám dostává do rukou opět jednou Kniha. Trochu ztlumme hlas, když si uvědomíme, kdo zatím Stephensona překládal. Já jsem dnes dopsal sbírku básní.
Ale jsem děsivě užvaněný. A ještě jsem opsal ilustrační ukázku. Takhle v noci! Ptáci bez křídel jsou skvělá kniha skvělého autora, která by si zasloužila, abych ji přečetl na jeden zátah a ne po kouscích ve chvilkách, které si na ni nalézám. Berniéres je už populární i u nás, takže s knihami Mandolína kapitána Corelliho, Válkou o zadnici ani dalšími tituly jako fantastický Rudý pes vás seznamovat zřejmě nemusím. Vrhněme se rovnou na dojmy z Ptáků.
:: celý příspěvek"L´Identité" je slovo, které hýbe v současné době českým literárním světem. Krom toho, že můžeme říci, že si Česká literatura hledá díky této kauze svoji identitu, jedná se o novelu Milana Kundery, kterou kdosi přeložil přes autorův zákaz do češtiny. Je to téma kontroverzní. Za nelegální překlad hrozí autorovi až dva roky natvrdo, ale všichni se shodují, že dílu rozhodně neuškodil, naopak jej přeložil velice dobře. Ale ilegálně.
:: celý příspěvekTak tedy ano, čtení dnes na Kampě skutečně proběhne. Dnes už bude druhé, tedy nám vzniká tradice, kterou se pokusím udržet až do konce léta. Dnes ještě budu číst já, příště už bude náhrada, aby se ty masy diváků nenudily. Chcete vědět, co se bude přesně za 12 hodin (tedy ve 22:00 na Kampě číst? Čtěte dále a těšte se!:)
:: celý příspěvekDnes jsem na koupališti u Veselíka přečetl dvě knihy. Road to Perdition a Hrubínovo Až do konce lásky. Obojí je zkratka – komiks a básně. Musím ale přiznat, že komiks tehdy padesátiletého Hrubína docela převálcoval. Grafickému románu se budu věnovat někdy v příštích dnech, teď jen pár slov k Hrubínovi…
:: celý příspěvekCo na tom, že je zítra (dnes) úplněk? Co na tom, že se zas budou dít věci, když já jsem konečně po letech shánění, pravda jakéhosi samovolného, sehnal Holanovu Noc s Hamletem. Od okamžiku, kdy jsem si vzácný výtisk převzal v antikvariátu, cítím posvátnou bázeň a to, že ve mně sní poezie.
:: celý příspěvekRubrika Báseň týdne na Aktuálně.cz skončila. Důvod? Neznámý. Tedy oficiálně neznámý. Oficiálně totiž zrušena nebyla a jejím autorům nebylo ani sděleno, že další báseň už nemusí připravovat. Nakonec to asi bude tím, že velké Aktuálně prostě na poezii nemá místo…
:: celý příspěvekNěkdy se témata na blog shání velmi obtížně. Ale jindy… Jindy zkrátka téma přijde samo a občas se dokonce i stane, že na něj nemusíte vůbec sáhnout. Ani trochu. K tomu, aby bylo nosné, přispěli už ti před vámi. Vám postačí hodit pár odkazů. A to přesně dnes hodlám udělat.
:: celý příspěvekNa pultech knihkupectví se v závěsu objevily novinky dvou z nejsledovanějších spisovatelů fantastiky. Zatím jsem se dal do čtení Pratchetta a mám k němu pár poznámek. A to jsem teprve ve třetině.
:: celý příspěvekDostal jsem se po čase zase k probírání se poezií a nakoukl jsem i do Gellnera. Musím říct, že jeho verše jsem vždy četl tak nějak nesoustředěně, samovolně, prostě jak jsem na ně narazil. Teď jsem tomu dal trošku systematičnosti a najednou jsem se bavil daleko víc než předtím. Jen si přečtěte, co to bylo za vykuka.:)
:: celý příspěvekJan Kábrt je asi ukázkový dement. Jak jinak nazvat šéfa kulturní rubriky celorepublikového deníku, který je natolik v obraze, že pochválí ve svém hájemství knihu, kterou před několika týdny poplivala prakticky všechna média – a ta, která ji nejdřív pochválila, vzápětí vydala dementi? Ano, je to k nevíře, ale už jsme zase u Tima Burtona a u Dybbuku.
:: celý příspěvekDostaly se mi do rukou Pohádky od Karla Šiktance. Nejedná se o knihu ale o audio nahrávky na CD. Je to docela ambiciózní projekt, kde je celá kniha načtena studenty (?) DAMU a nejen studenty. Mezi jmény je ale mimo Tatjany Medvecké, Lukáše Hlavici, Petry Špalkové a dalších i právě Karel Šiktanc.
:: celý příspěvekDnes bych si dovolil upozornit na jednu básnickou knihu. Zaujala mě, hned jak na ni padlo moje oko. To jméno jsem nikdy neslyšel, netušil jsem, o koho se jedná. Na portrétce autora mladá dívka, žena, ale účes z let šedesátých. Šárka Smazalová spáchala sebevraždu na začátku října 1968 ve dvaceti třech letech.
:: celý příspěvekPo nějakém čase jsem se začetl do Oněgina v překladu Milana Dvořáka a nemohl jsem se vynadívat. Je to už sedm let, co tohle pozoruhodné dílo dokazující vysokou úroveň českého překladatelství vyšlo. Něco o něm napsat se hodí už proto, že letošní Skřipec a Skřipeček dostaly právě překlady z ruštiny.
:: celý příspěvekProč brblám? Je to jednoduché, z vítězných knih jsem nečetl snad ani jednu, znám vždy jen ty neoceněné. Na stranu druhou aspoň mě to nenutí psát nějaký obsáhlý elaborát, když vím prd o tom, co je to za knihy. Ale stejně to naštve:).
:: celý příspěvekPomalu ale jistě dočítám Robinsona Crusoe v přepisu Františka Novotného (autor Mrožovin na Neviditelném psu), takže už bych si dovolil pár postřehů. Kniha vyšla bez nějaké zjevnější propagace před Vánoci a je to skutečně škoda, zaslouží si pozornost! Pleva je na nic, to je zcela jasné, Robinson má zcela odlišný příběh, než se nám pokoušel namluvit. Novotného tedy můžeme pokládat za saturninovskou Kancelář pro uvádění věcí na pravou míru.
:: celý příspěvekKopat do mrtvol se nemá, ale... Někdy to jinak nejde. Na Aktualne.cz další recenze, jiná vyšla i Hospodářských novinách. V podstatě se všichni shodují s Sumářem, že je to děsivé, pěkný je postřeh z Hospodářek, že překladatelka měla asi v očích hřebíky. Dobrá zpráva je, že překlad by měl dostat, pokud se nevyrojí jiná hrůza, minimálně Skřipeček. Na Aktuálně se také objevil komentář podepsaný nickem Dybbuk, čtěte dál...
:: celý příspěvekVyšel už čtvrtý díl Ostravakových příhod. Přemýšlel jsem tedy (ano, bylo mi to zadáno k přemýšlení), kde se zrodil jeho fenomén a úspěch. Vždyť ho zná každý, každý o něm ví (až na moje rodiče, ti mají k počítačům antipatie). Pojďme se tedy poodívat, co si o Ostravakovi myslí Šumař.
:: celý příspěvekTrudný konec ústřicového chlapečka – to je překlad názvu fantastické knihy mile úchylných příběhů režiséra Tima Burtona. Půvabné ilustrace, půvabné nápady a kráva překladatelka (i redaktor je kráva/vůl). Ano. Jemnější slovo se použít nedá. Jen se podívejte!
:: celý příspěvek