Máme tu úterý po prodlouženém víkendu, který jsem strávil na Moravě u koťat. Barbuchu jsem sice neviděl, ale naše britka, jak už jsem byl řekl, má taktéž dva skřítky. Jeden je lila, ale barvou je až krémový. Takové kotě jsem jaktěživá neviděl. Druhý je malý šedý démon, který pořád ječí. Mám jejich fotky.
Chtěl jsem dneska zase psát o komiksech, ale pak mi došlo, že všeho moc škodí a měl bych si dát aspoň jeden den oraz. Vzhledem k tomu, že je ale venku hnusně, tak se mi nikam moc nechtělo. Nakonec mi ale, jak už to umí jen ona, vytrhla z paty trn Chiméra. Jsem sice podrápaný, ale článek bude.
Dneska sice neusnu, ale nelituju toho. Po nějaké době se u mě zastavil Jirka, který obchoduje s čajem. Jak jsem už zmiňoval, má velkoobchod v Německu a přesouvá aktivity i do Čech. Je tu sice větší konkurence, ale on se zabývá vysoce kvalitními čaji, kterých se k nám zase tolik nedostává. To bylo něco!
Myslel jsem, že svátek nechám ladem, jenže se mi zase přihodilo něco. Pochopitelně pokud jste moji čtenářové, zvykli jste si, že se mi pořád něco děje. Klid není ani ve svátek. Nejprve jsem se vypravil koupit si nový HDD do notebooku, starý shořel. Pak jsem tam musel znovu. Pro žlutý notebook.
Měl bych tu takovou krátkou glosu. Týká se to města, v němž žijí moji rodiče. O víkendu tam otevřeli Penny market (poté, co zavřeli Plus). Neměl jsem příležitost sledovat v přímém přenosu hysterii předcházející samotnému aktu, ale zažil jsem, jak to vypadalo v den otevření. Nějak mi to stále není jasné...
Víkend stál opět za to. Tolik vzrušení si snad ani nezasloužím. Vím, že jsou lidé, kteří si stěžují na nudu, ale já se k nim už pár měsíců (možná i let) počítat nemůžu. Nebojte, nebudu popisovat nezajímavé pasáže, nechám jen to podstatné – kočičí žurnál pokračuje, máme nová koťata a vůbec.
Dneska jsem chtěl psát zase o mniších, i když po včerejším článku prudce klesla čtenost. Co to s vámi lidi je? Když už vás nebere Tibet, tak aspoň fotky jsem se snažil nafotit, aby vás bavily!:) Dnes jsem šel na zpěvy a na Halíka, ale když jsem se dokodrcal ke kostelu, bylo tak narváno, že jsem se vzdal.
Jsou dny, o kterých se píše jedna báseň, protože se vydařily, a každý by vám mohl závidět i jednotlivé vteřiny z toho úžasného dne. A pak jsou dny jako ty současné. Kdo vás zná, dal by poslední korunu (třeba zlatou ze zubu), aby vás neznal. V rodině pro to máme jakési rčení s posranou packou, ale nepamatuji se.
Tak do třetice o kočkách a necháme toho. Dneska jsem totiž natáhl nějaké fotky, abyste taky měli představu, jak takový Jakub Barbucha vypadá. U nové rodiny se má prý k světu, i když je nejmenší. Je hodně vehementní a domáhá se svého. Problém nastal s náhradní matkou, která má vyholené bříško.
Tak je to dobrý, zatím všichni žijí a vede se jim poměrně dobře. Drámo se zdá být, alespoň prozatím, stabilizováno. Ve vedlejším městečku totiž žije astroložka, která má dvoje koťata. Vzali jsme Jakuba Barbuchu k ní a doufali, že se ho náhradní máma ujme. Dopadlo to pro něj, aspoň včera, dobře.
To je vám zase něco. Kočičí horor na druhou by se chtělo rovnou říct. Chiméra je po porodu, ovšem řezem císařským, celou noc byla mimo sebe a kotě nechce. Měla jen jedno, kteréžto se jmenuje Jakub Barbucha, protože napoprvé ze stříkačky zbaštil celý a kompletní kubík mlíka pro koťata. Dravec.
Psát na blogu o zvířatech, která nejsou Chiméra, je docela úpadek. Uznávám, jenže když se vám stane, že objevíte Aye-Ayeje, tak si prostě nemůžete pomoci. Je to něco tak úchylného, že tomu klidně věnujete i jeden post. I když... Aye-Aye je úplně normální noční poloopice. Tedy není normální...
Zase bych si dovolil věnovat blogísek papání. Tak ne. Z toho se mi zvedl žaludek. Tudy by to nešlo. Dnešní blog bude o jídle. To už je lepší. Bude tedy o lepším jídle, které se mi podařilo v poslední době potkat. V podstatě vezmu poslední dva zážitky. Jedno bude doporučení na pizzu a pak se kouknem do Pravěku.
Tak jsem se právě vrátil z víkendu. Najezdil jsem asi 750 kilometrů, projel jsem republiku tam a zase zpátky, byl na svatě, na koncertě, na pouti i na výletě, inu udělal jsem vše pro to, abych užil babího léta, které na sebe dalo tak čekat. Tak akční jsem nebyl ani nepamatuju a doufám, že z toho neonemocním.:)
Jsou dny, které stojí za prd. Někdy jsou takové týdny a někdy měsíce. Znal jsem jednoho, ten měl takových i několik let za sebou. Ale tomu se člověk nesmí poddávat, protože jinak by si to rovnou mohl hodit. I přesto jsou ale situace, kdy si jeden říká, že tohle snad ani na jeden den nemůže být pravda.
Je to úchylné. Můj vnitřní strýček Skrblík štká, zalyká se vzteky a polyká slzy zoufalství, ale dneska tu byla taková kosa, že jsem se jal zjišťovat, jak a jestli nám funguje kotel. Nakonec jsem zjistil, že bude hřát, když se otočí tím, tím a tím kolečkem. Najednou se udělalo teplo. No jo, ale za jakou cenu???
Jak tak prolézám e-bay, nacházím spoustu zajímavých věcí. V poslední době prolézám hlavně obchody s čajem, které z počátku není snadné najít, ale potom už to jde samo. Některé věci pořídíte za stejné peníze i v Praze, ale povětšinou tomu tak není a objednávka z Číny vyjde ve větším o dost levněji.
Jsme na rodinných statcích na jižní Moravě a musím říct, že tak nepoetický výlet jsem už dlouho nezažil. Ono to bude nejspíš tím, že je tak hnusně, že není vidět ani Pálava. K tomu i kdyby vidět byla, já ji nevidím, protože stojím se zbíječkou (dobře, je to jen menší kango) v lisovně a střásám omítku.
Pátek tu je. Zdá se dokonce, že i počasí se trochu umoudřilo, takže nebude vadit, že se mi zatím nepovedlo zprovoznit topení (ale varován jsem). Navíc se jede na Moravu. Odložit nebohou Chiméru bledou, protože je tu poslední fáze březosti, a tak je třeba, aby si zvykla na porodniční prostředí...
Je zvláštní, jak se střídají v životě člověka periody. Když se něco mění, mění se to důkladně a nejen tak, Všechno prý souvisí se vším, a tak nebude náhoda ani to, že prakticky ve stejný okamžik, kdy jsem ukončil jednu práci, skončila i jedna závislost, kterou jsem měl od minulého října. Není to málo...
Tak jsem byl dnes naposledy v práci a musím říct, že je to pocit, který na volné noze prostě nemůžete zažít. Je to jeden z mála okamžiků, kdy si říkáte, že není špatné být zaměstnanec.:) Musím říci, že stálo za to odejít, a to už jen kvůli daru na rozloučenou, který jsem od firmy do nového života dostal.
Tak jsem zpátky ze svatby. Koho by napadlo, že září předvede přímo tropický den a svatebčané (a že jich ten den po celé republice bylo – ten babyboom je děs) si to celé docela užili. My taky. Bylo to v jakémsi starém zavřeném kempu, a tak se dalo sportovat. I já, považte, jsem sportoval!!!
:: celý příspěvek
Je září a na léto jde stáří. A jak to tak vypadá, tak nejen na léto, protože se kde kdo rozhodl, že se ožení. Nebo vdá. Ano, v mém okolí jaksi platí to druhé. Dokonce i já jedu na v září na minimálně jednu svatbu, ty další buď stihnu a nebo spíš ne. Vysvětlil by mi ale někdo, co se to vlastně děje?
Je to tak a nejinak, Chiméra je v tom a vzhledem k tomu, že je to právě měsíc, blížíme se k polovině březosti (o kočičím těhotenství se přece jen zdráhám mluvit). Chovatelkou mi bylo nakázáno, abych neblbnul s vitamíny a dál ji krmil tím, na co je zvyklá. Naštěstí kočky nemají těhotenské chutě.
Zase jsem lovil na Aukru a zase se musím pochlubit, co hezkého se mi podařilo ukořistit. Je k neuvěření, jaké poklady lidé prodávají, aniž by zřejmě tušili, čeho se zbavují. Pochopitelně jsem se zaměřil na první vydání. Za pomocníka mám Lexikon české literatury, ale většinou stačí i pouhá wikipedia.
Ještě jednou se vrátím k Parconu. Tentokrát to však budou už jen dozvuky. Konkrétně se jedná závěrečný večer pro zahraniční hosty, který se více než povedl. Fandom a nakladatelství Laser předvedlo profesionální přístup a hosté od nás odjíždějí spokojení s tím, co viděli, zažili a pochopitelně vypili a snědli.
Juž drahně tomu, co jsem naposled zalkal nad cenami pražských nemovitostí. Od té doby ceny ještě popolezly a jakékoli naříkání je poněkud vysilující. Metr panelu v Hlubočepích máme nejlevněji za 45 tisíc, dá se ale dobře pořídit i za padesát pět. Takže hledám pronájem. A to je taky bžunda.
Tak jsem si zase koupil novou konvičku na čaj. Je to trochu jako s chováním koček, protože každá chovatelka vám řekne, že dokud nemáte doma aspoň osm koček, jste houby chovatel. Myslím, že čajové konvičky jsou o něco lepší, protože nenechávají chlupy a nemusí se krmit. Ale i tak je to posedlost.
Vždycky si říkám, že vzhledem k tomu, jak důležitou roli v mém životě hraje jídlo, měl bych mu věnovat i na blogu více pozornosti. Jídlo, když se to dělá dobře, může klidně zastat i funkci životní filozofie. Jsou pochopitelně i jiné cíle, ale gastroturistika je třeba ze všech turistik nejpůvabnější...
Konečně jsem si dnes zase mohl sednou k čaji a užít si ho. Po měsíci skoroabstinence jsem měl svůj šálek čaje doslova a do písmene. Jde totiž o vodu. Vždycky jde o vodu. A u čaje obzvlášť. Je od ní odvislá kvalita nápoje, který dokážete připravit. Voda z kohoutku je sice pitná, ale tím to tak končí.
Tak jsme doma i s Chimérou. To je asi to hlavní, protože ta kočka už mi chyběla.:) Moc. Bál jsem se, že mě nebude znát, že nebude chtít domů, ale naštěstí se nezměnilo vůbec nic. Koukala sice trochu posupně, ale jak jsem ji pohladil, hned začala tát. Tolik štěstí v kočičích očích se jen tak nevidí...
Tohle píšu ještě před odjezdem na dovolenou do západních Čech. Týden strávím v jednom mlýně, kde mi loni bylo fajn. Pokud tedy nebude hnusně a já to nevzdám před koncem. Ale to teď není podstatné. Podstatné je, že i dovolená je bez Chiméry, a povím vám, že mi ten živočich sakra chybí.
Pokud čtete tento článek, jsem bez internetu, protože jsem na dovolené, kde internet není. Ani trochu ho tu nejspíš nemám a nejspíš teď přemýšlím, co teď s tím. Za dobu fungování blogu jsem si totiž vytvořil pěknou obsesi, se kterou bych měl asi něco dělat. Třeba dát jednou na máti a třeba si pořídit děti...
Dnes bude zápis na blogu čistě a krásně hédonistický, protože se mi dostalo kulinářského zážitku nebývalé kvality a krásy. Opět jsem se vypravil na neděli do Drnholce, kde jsem navštívil nejjižnější část svojí rodiny, u které se mám vždycky dobře. Tentokrát jsem se tam měl snad ještě lépe...
V dnešním příspěvku se ještě vrátím k pátku, kdy jsem se zúčastnil skvělé večeře, po níž však následoval zážitek zcela jiný, do jisté míry dokonce napínavý. O geocachingu jsem toho už docela dost slyšel, něco jsem i četl, ale zúčastnit se ho na vlastní kůži se mi podařilo až nyní. A není to špatný.
V sobotu a v neděli byla/je kočičí výstava v pražské Stromovce. Je tam jakési sportovní centrum a v jedné pořádně nevětrané hale tam ukazují stovky koček. A já tam byl kvůli jedné zcela zásadní věci. V rámci plánovaného rodičovství jsem se rozhodl, že by na Vánoce bylo fajn mít doma koťata.
Je načase napsat o tom, jak se chová Chiméra, když teď tak hodně cestujeme a má nové teritorium k objevování a může se stát slavnou conquestadorkou vinného sklepa. Abych byl upřímný, očekával bych, že se bude chovat poněkud odvážněji, ale kdo ví, jak to probíhalo tenkrát v té Americe.
Tak je to tady. Mám nový počítač a dokonce jsem se v jeho instalování dostal za sedm dní tak daleko, že dnešní blog píšu přímo a úplně z něj. Má to sice ještě svoje mouchy, protože jsem sem ještě nenatahal všechno, co mám rád a co potřebuji, ale už to píše. A to je hlavní. A jak to bude upravovat!
Mám takový dojem, že letos jsem ještě nedával žádný tip na koupání, a tak si při té okurkové sezoně můžu zase jeden dovolit. Pamatuji doby, kdy se do Laa nad Dyjí jezdilo na nákupy, protože to bylo nejblíž, když to prasklo a zmizely dráty. Dnes se tam nejezdí nakupovat, ale koupat. Vivat Schengen!
V pondělí, krátce po tom, co jsem si přečetl na plakátu o koncertě IB, vlastně ani ne minutu poté, jsem byl svědkem události, která není ani běžná ani příjemná. Člověk stojící v tramvaji asi dva metry ode mne dostal silný epileptický záchvat, při kterém se svezl v totální křeči na zem vozu a upadl do bezvědomí.
Chiméra teplo celkem snáší. Naštěstí byt, ve kterém jsme, není příliš horký, a tak má kočka celkem příjemné životní prostředí se vším komfortem. Pochopitelně se nejradši válí po futonu a v jeho okolí. Takhle v noci se ale občas probere a jde probrat všechny svoje hračky, aby našla tu nejhlučnější.
Tak jsme s Chimérou zase jednou na Moravě. Ta kočka začíná být pěkně vypečená, to se musí nechat. Asi jí budu muset nechat pořídit koťata, aby měla nějaké starosti. Takové kusy, co mňaudáma dělá, se totiž jen tak nevidí. Tatam je ustrašená holčička, kterou bili ostatní. Teď mám teroristku.
Sobota v rytmu tanga. Asi tak bych popsal včerejšek, připustíme-li, že tango je chůze v nepřirozené a nepříliš pohodlné pozici, kdy učiníte pár kroků, abyste změnili směr a šli stejně zalomení někam jinam. Rekonstrukce pokračuje. Už je prakticky hotová koupelna, i kuchyň se blíží, lino leží...
Dneska nějak nestíhám blogovat, konečně jsem se dočkal tepla, a tak jsme byli zase házet obručí, tentokrát na Vyšehradě. Vidím, že si někteří řeknete: „Chudák Chiméra, ta je tam zase sama!" ale mohu vám tentokrát odvětit, že Chiméra si vystačí sama. Začalo se mi, děvče zlaté, totiž zase mrouskat.
A jsem zase tam, kde jsem byl. V pytli. Spolubydlící si přeje internet, a tak hledám a lovím a vybírám a netuším.Vůbec netuším, co vybrat, protože všechno má svůj háček. Už už to vypadalo na O2, ale pak se ukázalo, že aby člověk mohl mít jejich internet, musí k tomu mít i telefonní stanici.
Tak nějak začínám tušit, z jakého důvodu spisovatelka Jana Rečková napsala svůj horor z lékařského prostředí. Dokonce už i tuším, proč nezůstalo u jednoho dílu. On je ten horor totiž zcela jistě na pokračování. Jsem notoricky zdravý člověk, a tak mne návštěva nemocnice vyděsila vskutku řádně.
Tak jsem se vyrazil ohřát na víkend do jižních Čech. Když byla ta vedra, tak jsem byl v Londýně. Začala den po mém odjezdu, skončila v den mého příjezdu. A tak jsem se těšil, že si to užiju podle předpovědi teď. Marně. Už tři roky jsem neviděl na teploměru teplotu přes třicet stupňů.
Dnešní podvečer jsme strávili na Letné, kde se kope ten ohavný tunel. Někdo by na to hodil bobek, my jsme měli obruč. Takovou tu házecí, něco jako házecí talíř, jen neměl prostředek. Píšou na něm, že doletí až do vzdálenosti 1333 stop, což sice nevím, kolik je, ale asi to bude docela daleko.
Dneska bych vás chtěl potěšit historkou popisující prokletí, které zasahuje mužské příslušníky našeho rodu již od předminulého století. Je to věc podivná a vlastně nevysvětlitelná, přesto bych se o ní rád zmínil... Již můj praděd tím trpěl a nyní ona zhouba zasahuje i mého vlastního otce...
Zajímavou zkušenost jsem si dneska vyzkoušel. Něco pro mě zcela nového, něco, o čem bych řekl, že rozhodně není moje parketa a vůbec se mne to nemůže týkat. Slyšel jsem o tom hodně, potkal jsem lidi, kteří tím trpěli a trpí, litoval jsem je, ale představit jsem si to prostě nedokázal...
To jaro je k nevydržení. Venku je tak hezky, že se zapomínám a kochám se jako Hrušínský ve Vesničce. Nerecituji sice verše, ale tepe to ve mně a rezonuje, jako bych to všechno viděl poprvé. A taky že jo! Jsou to nové listy a nová tráva, podobná sice té loňské, ale zcela jistě zelenější a šťavnatější!
Jak bylo lze pochopit z včerejšího příspěvku, jsem opět na Moravě a koukám tu na jaro. Mimo to ovšem běží program zcela odlišného rázu – rekonstrukce obytné části vinného sklepa, který rodina vlastní pár kilometrů od Mikulova. Zařizuji si tam něco svého, protože v Praze bych na to neměl.
Dlouho jsme tu neměli chiméří okénko. Nebylo to proto, že by se Chiméra v poslední době ničím nevyznamenala, ale ono jak se říká: dobrého pomálu. A tak jsem se rozhodl používat Chiméru jako trochu toho šafránu. Je pravda, že moje kočka zraje jako dobré víno. A někdy jako francouzský sýr.
Dneska je blog až po půlnoci, protože jsem se oproti plánu vydal na koncert kapely Helemese do Vagonu. Po ní ovšem až do půlnoci hrála kapela Cuprum, kterou pro sebe považuji ta objev roku na české scéně. Ale o tom zítra, dnes se vrátím k sobotnímu výletu do ZOO, protože tu jsem včera vynechal.
Chtěl jsem psát dneska něco svátečního, ale nakonec to dopadne neslavně, protože mě včera připravila o iluze firma disk.cz, od které jsem si koupil studiové monitory, neb mi odešly staré reprobedny. Naneštěstí zvuk mi nevyhovoval, a tak jsem poprvé využil své právo vrácení zboží do čtrnácti dnů.
Byl jsem na víkend v jednom nejmenovaném městě, kde už druhé funkční období vládnou rukou sveřepou a pevnou komunisté. Starosta MUDr. V. Adam je ale duše osvícená, to se musí nechat. Důkaz o tom přinesu v tomto příspěvku, musím říct, že jsem se smál, až mě z toho bolely zuby. Mimo jiné.
Tak jsem měl pracovní sobotu, učiněná akce Z to byla. Rodiče se rozhodli, že je potřeba zrekonstruovat náš vinný sklep. Dobře, já jim k tomu rozhodnutí pomohl. Koupelnu to chtělo. Stálo to velké úsilí, ale práce už začaly... Teď ještě implementovat myšlenku na rekonstrukci kuchyně... Hm... Hm...
Nějak dlouho jsem se nezaobíral svojí kočkou. Je také pravda, že by stačilo shrnout poslední dění týkající se její „osoby" slovem zlobí, ale to bych to odbyl natolik, že si to ani ona ani vy nezasloužíte. Předně – Chiméra se už zase souží přemírou hormonů. Zadruhé – na Chiméru tak jak tak leze jaro...
Přemýšlel jsem, že to dneska vynechám, když je ten svátek práce, ale právě mi přišel mail, který musím nějak ventilovat, protože mnou skutečně pohnul. Taky přidám historku, jak Unseenova povídka rozložila a ukončila předčasně večírek. Bude to dneska zkrátka takové celé veselé.
Dnešní den byl ve znamení dospávání a cestování. Přesto se ale našla i chvíle, ve které jsem se ocitl před situací, s níž jsem si téměř nevěděl rady. Nakonec to nějak dopadlo. Napsala mi Hana na skype.
Dnešní blog vychází pozdě odpoledne, protože jsem si včera splnil dlouhodobý sen. Koupil jsem si čajové moře. Že je to důvod prapodivný? Tak to máte určitě pravdu, ale já jsem z toho skoro nespal, takže jsem blog nenapsal ráno, než jsem odešel z domu. Ne natrvalo, jen na půl dne, ale raději to vezmu od začátku...
Vím, že jsem psal o Chiméře docela nedávno, ale občas se moje kočka opravdu předvede a já pak cítím povinnost podělit se o zážitky s ní ve větším publiku, protože je to bezesporu hvězda minimálně středoevropského formátu. Přitom stále roste. Doufám, že jí jednou náš vesmír bude dost.
Máme za sebou crossover desetiletí, Chiméra měla příležitost utkat se s kokršpanělkou Elzou patřící Wittgensteinovi. Pokud vás zajímá, jak si tyto dvě alfasamice sedly či nesedly, neváhejte a čtěte dál spektakulární Šumařův sumář, každý den čerstvý, každý den nový, lepší a zábavnější!
Když jsem psal nedávno o receptu, uvědomil jsem si, že jídlo je v podstatě jedním z ústředních témat mého života a jako o takovém bych o něm měl psát častěji. Že je to nízké a přízemní? Ano, je, ale nic to nemění na tom, že poslouchat svůj žaludek je pořád daleko lepší, než neposlouchat vůbec nic.
Říkal jsem si, že když byl ten Zelený čtvrtek, chtělo by to něco zeleného. Čaj už ani nepočítám, ten totiž zvládám několikrát týdně. Koupil jsem si proto nějakou zeleninu. Pravda, je sice fialová, ale jen do doby, než se oloupe. Ano, mluvím o lilku a dnes bude zase jednou žrací blogování.:)
Máme neděli, bude kočičí povídání. Chiméra se úspěšně domrouskala, ale teď ji honí mlsná a žere nežere. Je to s ní jak s princeznou, co ta si navymýšlí... Ne že by jí to bylo něco platné, protože miska se v 90 % případů plní až v okamžiku, kdy je vymeteno, ale někdy mě dostane zkaženým jídlem....
Tak je to dobré, zachránil jsem počítač. Tedy, já ne, ale to se tak říká... Zachránil ho sám rezident fandomu, za což mu budiž neskonalý dík. Nebylo to úplně triviální, a hlavně nepochopím, jak mohlo dojít k tomu, k čemu došlo. Zmizel mi bootovací soubor, a to tak, že zcela.
Rozhodl jsem se, že se budu více věnovat focení. Možná že už jste si toho všimli, protože v poslední době vás fotkami docela slušně zásobuji, takže si můžete udělat obrázek, zda moje focení stojí či nestojí za to. Kdybych si ale měl koupit, co bych chtěl, abych byl spokojený, chybělo by mi 100 tisíc.:)
Ten vítr venku je děsivý, tak jsem zrušil prakticky veškerý venkovní i venkovský program. Navíc nastal čas koupit novou skříň, když ta předchozí nepřežila výměnu oken. Kupoval jsem ji jako nouzovku v bazaru a už tenkrát toho měla hodně za sebou. Nuž, bylo na čase navštívit Ikeu a porozhlédnout se.
Jsem u rodičů na jižní Moravě a musím říct, že je to opět jeden z těch naditých pobytů. Zatím asi nejsilnější zážitek pro mě bylo, když mi naše sousedka ukázala Mezírku. Ne, nebojte se, nejde o žádnou prasárnu, ale čtvrť, ve které naši bydlí, má nové ulice. To by nebylo nic divného, kdyby...
Dnes bychom si mohli hodit nějakou generalizaci, už tu dlouho žádná nebyla. Chtěl jsem nějakou originální, ale žádná výrazná mě nenapadla, tak dáme jeden evergreen. Kočky jsou daleko lepší než psi a konečně na to mám i důkazy z důvěryhodných zdrojů! Navíc vyšel další Garfield, což je taky jasné pro!
Ještě jednou se dnes vrátím k traumatizujícímu zážitku výměny našich oken. Budeme totiž hovořit o drogách a o tom, jak špatné jsou. Jak to souvisí? Zcela prozaicky. Drogy byly tématem diskuse dvou moravských dělníků, kteří nám okna v bytě vyměňovali. Byl to dialog jako z jiné reality.
Dnes budu pokračovat ve veselých postech. Úterý sice nebylo tak euforické jako pondělí, ale zase ani tolik hektické. Úterý se vlastně celé obešlo bez cizích slov a postačí na něj krásné české „poklidné". Nad to jsem si domluvil na dnešek reflexní masáž, což je téma, jemuž se chci dnes pověnovati.
Jsou dny, které nezačnou bůh ví jak, ale pak se to překlopí a den je jako vymalovaný, i když už je třeba venku tma. Něco podobného musíte znát všichni. Funguje to sice i naopak, ale já měl dneska kliku a den, který byl úplně na nic, se změnil v příjemnou procházku tímhle legračním světem...
Tak koukám, že už jsem zase dlouho nedal vědět, jak se má kočka Chiméra. Pravda, z toho se dá usuzovat, že jí nic nechybí a vede plnohodnotný kočičí život (jí, spí, hraje si a oblbuje). Je to přesně tak, ale stejně bych se měl zmínit, že po té, co se uzdravila, jsem naučil Chiméru běhat po stěnách.
Podíval jsem se v poslední době na několik filmů, o nichž chci určitě napsat na blog. Dnes jsem chtěl psát buďto o novince Východní přísliby, nebo ne zase o takové novince – o Faunově labyrintu. Obojí bude určitě zajímavé psaní, ale to bych nemusel narazit na „oldskůlové" Lumíky.
To byl zase den. Jak jsem naznačil už včera, dělníci nám měnili okna. Naneštěstí jen na jedné polovině bytu, tzn. ne v mém pokoji. Za měsíc přijdou znovu a zaprasí celý byt podobně, jako tomu bylo nyní. Bydlíme v domě, kde jsou zdi plné štěrku, popela a sazí. Umíte si to někdo vůbec představit, co to bylo?
Dnes si neodpustím po dlouhé době kulinářské okénko, ke kterému mě vyprovokoval můj dnešní zcela náhodný nákup. Článek věnuji olivovému oleji a olejům vůbec. Zdá se vám to jako málo nosné téma? Mně ani ne, protože koupit výhodně dobrý olivový olej v Česku, to rozhodně není jen tak.
V pondělí Slovensko, dneska French connection. Doslova a do písmene, jel jsem si totiž na letiště pro novou spolubydlící. Sehnal jsem ji přes internet už začátkem prosince, přijela až dnes, ale zase jsme stihli všechno připravit na její příjezd. Našli jsme se v pohodě, a tak začalo oťukávání.
Jsou dny, kdy nic neděláte. Za takové vás čas od času chytnou výčitky svědomí. Pak jsou ale dny, kdy toho děláte tolik, až je vám celkem hanba. Nakonec jsou dny, kdy vlastně ani nevíte, jak jste to všechno, proboha, mohli stihnout. Tak takový den jsem já prožil v pondělí. To byla hektika.
Naposledy jste se mohli dočíst, že se kočce Chiméře skutečně líbí můj futon. Mám dojem, snad to není má utkvělá představa, že ji baví o něco víc než normální postel. Navíc když zvednu jednu část jako opěradlo, užívá si pocit sezení na hraně. Vyhraněná osobnost to je. Jenže mi stůně!
Tak je to na tuti, jsem geniální. Dobrá, zase jen přeháním, ale píšu tento příspěvek z fantastického nového lůžka Šumařova, kteréžto změní celý můj noční život a přinese pokoj, klid a mír mým zádům. Nebo v to aspoň doufám. Mám dojem, že se nemýlím, první minuty jsou zcela skvostné.
Přečetl jsem si dnes, že v Nové Pace od Nového roku nechtějí nic za svážení odpadků. Občané byli motivováni zrušením poplatků, když vytřídí více odpadků než předchozí rok. Povedlo se. Jen ekologové mají obavy, že teď už motivace dojede. Zastupitelstvo se ale nebojí, zavedlo by poplatky.
Tak nějak nevím, co se to s těmi lidmi děje. Tedy konkrétně s muži, ženy jsem ještě prát se neviděl. Ale to, čeho jsem v poslední době svědkem, je poněkud znepokojující a může to znamenat dvě věci. Buď jsou lidi už vážně v háji a neví kudy kam, nebo jsou to prostě dobytci, kterým není rady.
Už dva dny o tom uvažuju. Možná i tři dny. Blog je vlastně vždycky narcistická a egoistická exhibice, kterou autor blogu dokazuje, že je v tom či onom nejlepší (byť by to bylo utrpení či vlastní blbost). Ale využívat jej záměně pro svůj prospěch není tak obvyklé. A já to zrovna hodlám udělat!
Máme tu co? Máme tu Tři krále. To znamená, že je konečně konec všem těm chvojkám a baňkám a řetězům. Konečně shledávám něco poetického na hesle „Radujme se, veselme se!" Můj čas veselení je tu, a tak jsem se do toho dal s velkou vervou. Chiméra moje svěcení Tří králů určitě ocenila.
Tak je to tady. Máme minutu po půlnoci, minutu z nového roku 2008. Vzhledem k tomu, že v roce 2012 bude konečně konec světa (:-)), není to snad ani důvod k oslavám. Nebo naopak je, kdo ví. Já se bujarého veselí vzdávám na památku těch, kteří již nejsou mezi námi a jimž se přihodil rok 2007.
Když jsem v březnu vyhlašoval soutěž o to, kdo mi vyfotí na blogu návštěvníka s pořadovým číslem 100.000, nemohl jsem tušit, že ještě v první půlce prosince najdu na blogísku jednou tolik čtenářů. Je to s podivem a jsem za to skutečně rád. Cením si každého z vás, kdo přijdete. I těch nespokojených.
Rozepisovat mezi svátky nějaká závažná témata mi přijde poněkud kontraproduktivní, protože to, že celý svět se brzy odebéře do koptu, to víme všichni. Namísto toho jsem se rozhodl zaobírat nejrůznějšími věcmi každodenního života. Například jsem konečně vybádal, proč otec v noci nezhasíná lampičku.
Když jsem dnes přemýšlel, o čem dnes budu psát, došlo mi, že jediná věc, která se skutečně neochodí, je moje kočka Chiméra. Zmiňoval jsem sice, že se už přestává zcela bát a zapojuje se do všeobecného dění plného přepadů, prachsprostých loupeží a jiného zvěrstva, jež naše zvířena považuje za normální.
Už je po narozeninách, to se mi ulevilo. Musím říct, že takhle vypečené výročí svého narození jsem ale už dlouho nezažil. Jestli vůbec! Byla to další z veselých rodinných taškařic, které jsou v poslední době tak časté, že už si je ani nedokážu patřičně užívat. Ale třeba to ocení někdo zvenčí. Lidé, čtěte!
Dnešek bych si ráčil věnovat mezilidským vztahům, konkrétně vztahu dalo by se říci základnímu. Takovému, jehož ústřední dvojicí je entita muž a entita žena. Dnes se hodně mluví o té rovnosti, o tom, jak ženy mají mnoho nových rolí a ještě musí stíhat ty staré. Ale vadí jim to vůbec?
Vrátil jsem se do Prahy. Ano, ta jižní Morava je jistě krásná zem, ale práci a 99 % přátel mám tady. Navíc nejsem tak nezaměstnaný, jak by se mi líbilo a musím předat jeden projekt. Ale o mě bylo dost... Chiméra, zlatíčko moje, se konečně socializovala a zvládla se jakž takž začlenit do kočičí smečky.
Tak jsem u rodičů na Moravě, kam jsem se uchýlil na celý měsíc. Měsíc? Dávám Šumařovi týden, maximálně dva. Spíš ten týden. A rozhodně nebudu jako bolševik. To, co tady zažívám, je zcela jasný mezigenerační problém, o kterém se nám, starým mládencům, zdávají leda ošklivé sny.:)
Ozval se kdosi, kdo neměl potřebu komentovat dnešní článek, ale celý blog. Vzhledem k tomu, že je to diskuse plná zvratků, přesunul jsem ji sem. Klidně si ji přečtěte, u mě se nic nemaže. Ani med kolem huby, ani lejna kolem kliky.
:: celý příspěvek
Chystám se na měsíc odjet z Prahy, a tak se snažím vyřídit, co musím. Do teď jsem měl na mysli, že musím všechno zabalit do igelitů, neb nám mají vyměňovat okna v prosinci. Je to zvláštní že v polovině topné sezony, ale paní bytná nám řekla, že v zimě je to nejlevnější. A tak nejel vlak.
Zase mám jednou zcela spotřební a zcela udivený komentář. Že spolubydlím, to už jste si nejspíš, pokud mě čtete nějakou dobu, povšimli. Spolubydlení je zvláštní forma žití, kdy musíte být tolerantní, jinak si přivodíte smrt infarktem. Při spolubydlení také musíte čas od času něco nakupovat.
Dnes musím napsat malou zpověď. Necítím se totiž dobře po duši z toho, že jsem byl v Madridu na celé čtyři dny. Netušil jsem to sice, ale i tak spadá na mou hlavu, jak se cítila kočka Chiméra, se kterou jsem se rozloučil jen tak, jako bych jel na pouhé dva dny. V těch dalších dvou...
Je neděle a venku padají obrovské fláky sněhu. Snídám (zcela výjimečně) a tupě zírám z okna na tu spoušť. Jsem u rodičů a přijel jsem, abych přezul na zimní. Ukázalo se, že jsem dojel skutečně na poslední chvíli, protože na letních bych se zpátky do Prahy nechtěl vracet ani za nic. Taková spoušť!
Byl jsem na víkend po nějakém čase opět v jižních Čechách, ale místo abych si to pořádně užil, měl jsem celou dobu výčitky svědomí, protože se vůbec poprvé stalo, že nikdo nezůstal doma, a tak jsem musel zvíře ubohé ponechat jeho trudnému osudu, s těžkým srdcem za sebou zamknout dveře a jet.
Dneska se stala obrovská spousta nesmírně zajímavých věcí, z nichž každá je pro můj život velice důležitá a zásadní. Možná jsem se přiblížil k jádru pudla, možná jsem našel nějaký směr, který by mě mohl přiblížit k něčemu, co si nedovolím nazývat cíl. A pokud bych se o to měl nějak podělit...
Kdyby byla má kočka už dříve nějak politicky uvědomělá, řekl bych si, že se zrovna zabývá svým postavením u mě v domácnosti jako menšiny a hodlá bojovat za svoji autonomii. Takhle mám jen pocit, že je podzim a i Chiméra je podrážděná a protivná víc, než by bylo zdrávo a záhodno.
Já nějak nemám rád konzumní společnost a brojím proti ní, kde můžu, ale stejně jsem jen pokrytec, který se pak dá snadno zlákat a obdivuje se tomu, co nám dnešní doba přinesla. Vezměte si třeba můj poslední zážitek, který se týká zbrusu nových brýlí, které mám zrovna na nose.
Když jsem dnes přemýšlel, o čem by měl být blog, došlo mi nakonec, že pokud se něco neochodí, tak je to moje kočka Chiméra. Řeklo by se kočka. Němá tvář. Jenže Chiméří mimické schopnosti jsou nadprůměrné, jako vůbec všechno na mojí kočce. Už máme šest a půl kila a skoro zimní kožich.
Tak ono to s tím autem ještě neskončilo. Spíš to naopak teprve začíná. Krom toho, že mě v neděli zřejmě odtáhli protiprávně (to se zjišťuje), dneska jsem si vysloužil pokutu za špatné parkování. A zase úplně nevinně. Navíc mám auto zaprasené, že to svět neviděl. Inu, stálo uprostřed stavby.
Zajímali jste se někdy o čínský kalendář? Pokud ano, víte, že je rok prasete. Pokud ne, tak vám to teď říkám. Ne, nebojte se, nezačnu se tu rozkecávat o astrologii, ale stejně připomenu alespoň základní aspekt, který má rok čuníka přinést. Podle Číňanů samotných to má být rok nebývalé hojnosti.
Dnešek mi hnul hned několikrát žlučí. Kolikrát si říkám, že se ti lidé měli docela dobře, když noviny vycházely jen jednou denně a ne okamžitě potom, co se něco udá. Kdysi se rozčílili jen po ránu, když došli do trafiky a podívali se na titulní stranu. A proto dnes zveřejním uklidňující kuchařské recepty.
Nedá mi to, musím napsat zase o Chiméře. Minule jsem si stěžoval, že se doma chovala jako pubertální princezna, která je protivná a nevytáhne paty ze svého pokoje, když venku je hezky a všichni okolo ní si hrají na sluníčku, šťastní a spokojení. To už je ale za námi, teď se zase předvádí jako nejroztomilejší kočka světa.
Mám kočičí víkend. Známá rodičů, která chová norské lesní kočky, má nová koťata, která jsme jeli fotit. Při té příležitosti jsme vyzvedli i kotě z vrhu předtím, které si zase dnes vyzvedne jiná známá. Kotě se jmenuje Malenka a svou suverénností si obtočilo kolem drápku celou rodinu.
Mám jednu kamarádku, která se na stará kolena, tedy je jí pět a dvacet, ale co si ty ženské dneska všechno nevymyslí, zamilovala do jednoho zpěváka. Že je něco podobného normální je stejně známé, jako že je to tragické. Naneštěstí toho zpěváka téměř znám a dokázal bych je zkontaktovat. Naneštěstí...
Je to tak. Když tohle čtete, jsem už na Moravě, v místech, kde ani internet nemají! Mám naplánovaný skvělý víkend s americkými přáteli kolem Znojma a Mikulova, čeká mne vinobraní a spousta dalších taškařic, o kterých si budete moci později přečíst. V neděli si asi vezmu bloggerské volno.:)
Jsou okamžiky, kdy člověk hledá výmluvy. Dokonce jsou okamžiky, kdy člověk hledá výmluvy, aniž by je potřeboval. Zkrátka se stane věc, kvůli které nestihne jinou věc a je zle. Někdy se dokonce věci vyvrbí tak, že se spletou dohromady a vysvětlení pak zní tak neuvěřitelně, že by znít nemělo.
Dlouho jsem přemýš